1 hour payday loans

Zpět do Gruziečást první 

Gori

A je to ... zpět v Gruzii. Konkrétně v Gori. Hromada hlíny a trocha trávy. Občas nějaký brouk.

Proč zase Gruzie? Netuším. Ještě minulý rok bych dal ruku do ohně, že se tam zřejmě jen tak nevrátím. Všechno se seběhlo tak rychle. Měl jsem v plánu cestu na Balkán, za teplem. Do propršené a chladné Gruzie se mi fakt nechtělo. Pavel, který společně se mnou a Petrem absolvoval loňskou strastiplnou průzkumnou cestu, se mnou sdílel naprosto stejné pocity. Přesto, když nás oslovili David a Tomáš s plánem opakovat výlet do Gruzie, kývnuli jsme. Kluci se zřejmě navnadili vyprávěním některého z těch lidí, co o výpravách píšou na internetu. Ale já vám teď něco prozradím. Tajemství. Ti lidi na ten internet kolikrát nepíšou tak úplnou pravdu! No fakt! Někdy si dokonce spíš vymýšlí. Snad aby byli zajímaví. Pak to vypadá, že je všechno tak lehké. Že to je brnkačka. Támhle brouk, támdle další. Kecy! Není to tak. O Gruzii se to dá říci dvojnásob! L I D I! N E J E Z D Ě T E  DO  G R U Z I E!

Gori po ránu

Mlha, zima, deprese, smrt ... Tak vidí náš návrat každý tesařík v Gori.

Gori

 Podrobný test vozu Ford Explorer 4.0 si můžete přečíst v časopise Auto-notor-neví.

A proč jsme s Pavlem potvrdili účast? Přece jenom máme v Gruzii nějaké nevyřízené dluhy z první spíše turistické poznávací cesty. V podobě tesaříků, které rozhodně tentokrát chceme dostat. David a Tomáš jsou navíc zkušení borci, kteří se již od počátku tvářili, že nám rozhodně dopomůžou tyto dluhy vyřešit. Navíc mají v plánu najít i druhy tesaříků, které se jeví jako opravdu velmi zajímavé. S našimi zkušenostmi a znalostmi místních poměrů, by to nemusela být tak špatná výprava. Takže jedeme do Gruzie!

 Gori

Gori

Gori. Tady chcípnul pes. Fakt jo. Viděl jsem ho.

Cesta tam probíhá podezřele snadno. Letecká společnost Pegasus Airlines se sice zpočátku netváří jako jedna z nejspolehlivějších, ale je to jen první dojem. Piloti s letadlem dokonce umí i přístávat. Někdy dokonce na první pokus. Let přes Turecko, se také nejeví jako nejlepší nápad, ale je to také pouze první dojem. Turecko v tranzitní zóně je pěkná a poklidná země. Mají tam hamburgery, chlast a cigára. To je vše co jsem o Turecku zjistil. Společnost Ukraina International Airlines z loňska, měla rozhodně pěknější letušky a vodu zdarma. Letušky společnosti Paegasus byly nízkorozpočtové.

 Gori

Pavel zřejmě usoudil, že pokud se do Gruzie vrátíme, tak se vší parádou. Ujal se tak rezervace auta. A opravdu se nedržel při zdi. Na letišti nás čekal oblíbený podnikatel a bývalý neúspěšný šampion v zápase řecko-římském, Nino. Musím říci, že jsem byl celkem rád, když jsem v letištní hale zahlédl jeho stopadesáticentimetrovou postavičku plnou svalů. A i Nino, vyloudil na své tváři, něco jako úsměv. Je hezké, když na vás v cizí zemi čeká někdo známý. I když je to člověk, který vám při sebemenším nedorozumění podřízne hrdlo. Pavel u něj zamluvil to nejlepší, co měl na skladě. Následoval obligátní výběr několika místních chechtáků z bankomatu. Pak už si nás Nino odtáhnul přes hordu vtíravých taxikářů ke svému klenotu. Vrchol jeho podnikatelského úsilí. Chlouba vozového parku. No do prdele! Tímhle budeme jezdit po Gruzii? „Na fotce se to zdálo menší“, šeptl Pavel. Z řady zaparkovaných aut provokativně trčel luxusní Ford Explorer čtvrté generace. Šestirychlostní automatická převodovka, obsah 4,0 l. Světle béžový interiér! Spotřeba 16,7/100km. Všechny naše kufry zmizely někde v rohu obrovského zavazadlového prostoru. Očekávám cestu do strašidelné kanceláře a připravuju si čelovku s pepřákem. Nino nám začne předvádět funkce tohoto vozu. Vypadá to, že úloha řidiče je jasná. Jelikož jsou kluci alkoholici, padá tato nevděčná role tentokráte na mě. Prosili, abych to o nich nepsal, ale mně to nevadí. Já se za ně nestydím. Mimo jiné jsem se už na začátku tohoto článku zapřísáhnul, že už budu psát na internetu pravdu. Nic jiného než pravdu a k tomu mi dopomáhej … A vlastně řídím celkem rád. Nino mezi tím vysvětluje všechny funkce vozu. Někde u třetího čudlu sloužící nevím k čemu, přestávám vnímat a soustředím se pouze na to, jak s touhle krávou vyjedu z tohoto přecpaného letiště. „It’s ok?” probudí mě z letargie Ninova hloupá otázka. Všechno je to moc pěkné, ale proč je to v čínštině? Koukám kolem sebe na nápisy, které jsou mi naprosto cizí. No super. Auta pro východoasijský trh jsou tady asi běžná. Pavel se jako navigátor letošní výpravy zajímá o multimédia. Nino trpělivě vysvětluje funkce CD měniče. To nás ale až tak netrápí. Pravdou je, že nás zarazí velká nabídka romantických výběrů a zamilovaných písní. Nino je zřejmě romantik. “Kde je 4x4?” ptá se Pavel. Pan majitel váhá. “Vy s tím budete jezdit do terénu?” kontruje podivnou otázkou a třepe se mu podezřele hlas. “No možná. Jen kdyby bylo potřeba” odpovídá Pavel a vidím, že má překřížené prsty na rukou i nohou. "Aha, on si fakt myslí, že budeme jezdit jen po památkách, co?" šeptnu Pavlovi. Ten se jen ďábelsky ušklíbne. Několik zbytečných podpisů a Nino spokojeně svírá valuty. Usedám za volant a protože v Gruzii kupodivu krásně prší, hledám čudl na stěrače. Ptám se kluků, jestli náhodou nepostřehli, kde se zapínají. Skupinka alkoholiků kroutí hlavou. V pořádku. Můžeme vyrazit. Musím poznamenat, že jsme se do auta po pár kilometrech všichni zamilovali. Zvuk motoru budil respekt a spotřebu nikdo neřešil. Vždyť je nafta v Gruzii v přepočtu jen za směšných 17Kč, tak jaképak copak. Když jsem si nakonec zvykl i na to, že brzdy prakticky nefungují, užíval jsem si jízdu po celé Gruzii a porušoval všechna pravidla, tak jako správný majitel velké káry.

 Gori

Gori

Na svatého Jiří, vylejzají dorcadioni a štíři ... nebo tak nějak.

Gori

150 koní a 70 krav ... přibližně.

Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894

Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894

Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894

Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894

Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Gori

Hned z počátku chceme vyřešit své komplexy z let minulých. Proto na první místo zařazujeme návštěvu města Gori a jeho okolí. Ano to Gori, které mě hned na začátku minulé výpravy zničilo svým nechutným a neutuchajícím větrem. Brzy ráno tak vyjíždíme na momentálně snad entomologicky nejnavštěvovanější místo v Gruzii. Hřebínek za městem. Tentokrát je všechno jinak. Vítr nefouká. Přes mlhu nevidíme dál než na pár metrů. Teploměr v autě ukazuje nějakých 13°C v čínštině, což je i na evropský přepočet kosa jako prase. Všude je navíc pěkně mokro. Z kufrů hned vytahujeme to nejteplejší oblečení co máme. To nám to pěkně začíná. Já bych to zabalil a jel domů, ale kluci jsou jako smyslu zbavení. Slaví dokonce první úspěch. Chytají pěkně promrzlou krtonožku. No paráda. Než si přeorganizujeme věci v kufru auta, přichází naše záchrana. Mlhu rozfouká přesně ten nechutný vítr, na který si moc dobře vzpomínám z loňska. Každopádně na trávu tak dopadají první sluneční paprsky a podrost rychle usychá. Posunujeme se i s autem k oblíbenému hřebenu. Tam kde to loni nejvíce žilo hmyzem. Když už opouštíme auto, přijede vojenská hlídka. V autě sedí nějaká vysoká šajba. Zajímá ho jediné. Jestli náhodou nejsme z Ruska. Když mu vysvětlíme, že ne a upřesníme důvod naší návštěvy, pousměje se. Upozorňuje, abychom se drželi dál od střelnice. Dnes budou mít ostré střelby. Když ho ujistíme, že se opravdu ke střelnici nepřiblížíme, popřeje nám štěstí a odjede si vystřílet svou dávku z kalašnikova. Míříme vzhůru do kopce. Na ferulách se objevují ve velkém množství tesaříci Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894. Trávou se prodírají tlusté tělíčka druhu Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873. Ignoruju vše, co mně leze pod nohama a mířím na samotný hřeben. Tady mně Gori zůstalo něco dlužno. Rok čekání a myšlenek co by bylo, kdyby tady bylo lepší počasí, nebo kdybychom se tady zdrželi déle apod. To vše je minulost. Nyní jsem tady a znova se snažím zahlédnout jeden z mých letošních cílů výpravy. Tesařík, který mně minule úspěšně unikl. A nejenom mně. Nový a esteticky krásný druh Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016. Tento drobný tesařík je prozatím pořádnou záhadou. Žije tady společně s druhem Phytoecia (Coptosiella) antoniae Reitter, 1889. Ovšem u tohoto druhu je alespoň známa živná rostlina, a tak není problém ho odchytnout či dochovat. Se záhadnou georgianou je to jiné. Víme jen, že na hřebínku občas nějaký kousek prolétne. To je vše. No, není to moc informací. Každopádně máme hodně času to prozkoumat. Objev živné rostlinu by znamenal pokrok a jistý úspěch v hledání dalších kusů. Je to jako dejavú. Pokud dole pod hřebenem fouká, tak tady nahoře je to už pořádný masakr. Přesto na vlajících chrpách kopulují desítky kusů Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016. Sluníčko i přes chladný vítr krásně hřeje.

Dorcadion (Cribridorcadion) auratum Tournier, 1872

Dorcadion (Cribridorcadion) auratum Tournier, 1872 

Dorcadion (Cribridorcadion) auratum Tournier, 1872

Dorcadion (Cribridorcadion) auratum Tournier, 1872 - samec. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014 - samec.

Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014 - samice

Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873

Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873 - páreček. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873

Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873 - samice. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Gori

Gori

Gori

Živý obraz. Jirásek kouká do minulosti, Libuše hledí do budoucnosti ... a David čumí do díry.

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Jakmile se blíží poledne, sluníčko už má pěknou sílu. Vítr přesto nepolevuje. Na holých místech bez trávy se objevují mohutná těla překrásného druhu Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi ssp. georgianum Lazarev, 2014. Přesto se člověk snaží soustředit na přeletující tesaříky a doufá v úspěch. Když si zrovna představuji, jak těžce se tak drobnému tělíčku tesaříka pohybuje v tomto vichru, něco světlého se kolem mihne a dopadne na holé místo bez trávy. Okamžitě běžím a hlavou jde jen jedna myšlenka. To musí být ona. Nemýlím se. V hlíně si drze sedí Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016 a čumí. Jako by nevěřila tomu, že ji vítr srazil k zemi. Trochu mě děsí ta rychlost, jakou letěla. Žádné typicky váhavé poletování tesaříka. Prostě kolem mě prolítnul sametově bílý projektil. Slézám o několik metrů dolů do roklinky, kde je závětří. Tady to musí být lepší. Tesařík by tady mohl letět o trochu pomaleji a tím pádem budu mít větší šanci ho zahlédnout. Dlouhé minuty čekání. Nic. Zajímavé. Zvláštní. Prostě se pohybuje jen na vrcholu. V okolí holých míst bez trávy. Její chování trochu připomíná tesaříka Phytoecia (Cardoria) scutellata (Fabricius, 1792) vyhledávajícího vyhřáté a volné místa bez trávy ke kopulaci. Pátráme také po možné živné rostlině, ale marně. Ještě mně tahle bílá kráska dá několik šancí ji zahlédnout v rychlém průletu, pak už nic. Zkoušíme smýkat, prohledávat okolí možných živných rostlinek, ale bez úspěchu. Těžký brouk. O to krásnější. Každopádně si plním jeden z hlavních cílů výpravy. Kluci taky. Takže úspěch.

 Gori

Gori  Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016

Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016 - pěkný brouk.

Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016

Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016

Phytoecia (Coptosia) georgiana Navrátil & Rozsíval, 2016. Foto Pavel Jelínek - upraveno.

Pomalu a spokojeně sešplháváme dolů z hřebene. Ještě cestou potkáváme druhy jako Phytoecia (Phytoecia) caerulea ssp. caerulea (Scopoli, 1772), Phytoecia (Phytoecia) virgula (Charpentier, 1825) či Cartallum ebulinum (Linnaeus, 1767). U auta si potvrzujeme další postup. Do Gruzie jsme letos přiletěli trochu později než minulý rok a tak se bojíme o osud brzce jarních druhů. Logicky tak naše další kroky vedou do Mekky všech jarních tesaříků. Do Vashlovani. Kluci se těší na toho nejkrásnějšího tesaříka, kterého nám náš pobyt v Gruzii může nabídnout. Čeká nás, resp. mě za volantem, nejdelší přesun této výpravy. Psychicky se na něj připravuju. Časově nám to moc nevychází. V Gori jsme se zdrželi déle, než jsme chtěli. Po cestě se musíme zastavit doplnit zásoby v Tbilisi. Proto spíš přemýšlíme nad přespáním někde cestou. Než se stačím usadit do auta, něco červeného se kolem mě mihne a usedne do trávy. Už se mně moc nechce, ale přesto se trochu nuceně sehnu pro dnešního posledního brouka tady v Gori. Bude to asi nějaká mandelinka. Ale ne! Hezké! Milé! Je to Phytoecia (Helladia) armeniaca ssp. armeniaca Frivaldsky, 1878. Další z hlavních cílů výpravy. Cítím se trapně. Jestli to půjde takhle dál, za tři dny se můžu vrátit domů. Klukům se ještě snažím vysvětlit, že do Vashlovani vlastně už jet nemusím, protože armeniacu už mám. Nepamatuji si přesně, co na to řekli. Asi to nebylo nic, co bych si chtěl pamatovat. Vyjíždíme.

 Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878

V našem oblíbeném Carefouru v hlavním městě Tbilisi, nabereme dostatečné množství zásob a hlavně vařič. Pavel v podzemních garážích odchytne tesaříka Phymatodes testaceus (Linnaeus, 1758), což trochu naznačí směr, kterým se bude naše potentní výprava ubírat. Nacházíme tesaříky i na nemožných místech. Kolem půlnoci se dostáváme někam do poloviny cesty mezi Tbilisi a Vashlovani. S postupem na odlehlý východ země, se mění pohodlné rovné cesty v klikaté okrsky. Je jasné, že noční cesta přes nekonečné travnaté pláně může mít fatální následky a hlavně nebude mít sebemenší smysl. Všichni se už chceme vyspat. Přece jenom i s letem do Gruzie se náš spánkový deficit blíží k smrtelným 48 hodinám bez odpočinku. V tom zahlédneme krásné místo k přespání. Pracovně jsme to nazvali “Čórtův hrad”. Ve skutečnosti to byla zříceninka hradu Chailuri Fortress přímo u silnice. Po zastavení na louce, doslova vypadneme z auta na trávu. Samozřejmě tematicky provoněnou kravskýma hovnama. Jsme zpátky. Vůně Gruzie. Konečně z kufru vytahuju novinku letošní výpravy. Ždárského vak, nebo-li “žďárák”. Když jsem tuhle věc někdy v zimě objevil na internetu, byla to láska na první pohled. Při vzpomínce na loňský Rikoti Pass, kde mě ofoukl noční zimní větřík a následující angínka odvařila na další čtyři dny, bylo hnedle rozhodnuto o koupi této zajímavé pomůcky. Nadšení pro tento vynález sdílel i Pavel. Přijeli jsme tedy vybaveni. Nastal čas na opravdový test tohoto vynálezu pana Žďárského. Slibuju si od něj izolační vrstvu mezi kravským hovnem a mou karimatkou či spacákem. Dále by měl odolat mírnému deštíku a v neposlední řadě předejít trapnému nachlazení a rýmičce z profouknutí. Na první pohled super věc. Na jakoukoliv výpravu s přespáním venku. Tenhle kousek má navíc od klasických žďáráků vytuněnou část v okolí hlavy. Pomocí krátkých vzpěr si vytvoříte něco jako stan na hlavu. I s moskytiérou. Super hlavně pro ty dobrodruhy, co venku neradi spí ve spacáku pouze na zádech. Můžu se převalovat jak chci a vím, že zůstanu na své karimatce a neskončím hlavou v kravinci či mimo karimatku. Kolem hlavy si můžete uložit drobné věci a v oblasti nohou je vak prodloužený i na uložení většího batohu. Spokojeně ulehám a usínám během vteřiny. Probuzení v ranní rose se suchým spacákem a karimatkou, nebylo vůbec k zahození. Doporučuju. Děkujeme pane Žďárský.

Gori

První ranní zastávkou je Dedoplistskaro. Tady jsme minulý rok ignorovali zastávku na zajímavou subspecii místního dorkáče Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014 . Počasí nám zatím přeje a tak se dáváme do hledání. Z počátku to vypadá dost beznadějně, ale jakmile vykukující sluníčko vyhřeje půdu, začíná to tady žít. Prvně najdu několik samců. Zajímavější jsou ovšem samičky. Krom černé formy s klasickým proužkem se mně daří najít hnědou pruhovanou formu a ještě bílošedou formu bez pruhů. Místy tady běhá taky všudepřítomný Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873.  Dlouho se nezdržujeme. Všichni se už těšíme na další místo.

 Dedoplistskaro

Dedoplistskaro - loučka s dorkáčema.

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014 - samec

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014 - samice, variace 1.

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014 - samice, variace 2.

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014

Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne ssp. gubini Danilevsky, 2014 - samice, variace 3.

Teď nás čeká jen nekonečná rovina a více než hodinová cesta do srdce NP Vashlovani. Konečně trochu využívám možnosti našeho auta. Mám radost z návratu na toto místo. Nic se tady nezměnilo. Pěkné místo. Počkat! Přece jenom. V okolí opuštěné salaše chybí bodláky na kterých jsme po desítkách chytali pretiosy. Vypadá to, jako by všechny vysoké bodláky kolem stavení někdo vysekal. Ovšem nejsou ani přes cestu naproti salaše. Tam byl taky celkem rozlehlý flek porostu této rostliny. Vypadá to, jako by to tady někdo posekal a tráva teprve začíná znovu růst. Proboha! Proč? Parkujeme u našeho “hotýlku s teráskou, vyhlídkou na Ázerbajdžán a kozími hovnami”. Ještě že alespoň tady se nic nezměnilo. Squat stále stojí na stejném místě. Je obyvatelný. Nikdo nepřidal dveře ani okna. Super. Uklidíme sáčky polívek a prázdné konzervy od gulášů po předchozích českých výpravách. Zřejmě tady byl někdo, kdo neumí naházet odpadky do pytle a následně odvézt. Ano čteš správně! Víme o tobě! Prase hnusné! Pak už si dáváme rozchod. Smýkačka připravena. Co mám ale smýkat? Chodím po stráních, kde jsem se minule prodíral trávou vysokou nad kolena. Nyní sahá sotva po kotníky. Možná to tady někdo vypálil a připravil na zúrodnění, které se tady rozšiřuje jako mor. To by byla vidět spálená zem. Nic. Taky proč by někdo vypaloval místa i na nedostupných stráních. Nechápavě se po sobě díváme. Rozvíjíme všemožné teorie spiknutí. Zejména pak sabotování předchozích českých výprav. Ano! Je to zase o tobě! Ty parchante! Posekat několik kilometrů čtverečních, jen abychom nic nenašli? To jsi přehnal, ne?!

Vashlovani

Vashlovani před náma. Moment očekávání.

Vashlovani

 Proti loňsku trochu jaro ... pro travní druhy ideální ... snad.

032

Meloe variegatus Donovan, 1776 Meloe variegatus Donovan, 1776

Meloe variegatus Donovan, 1776

Odradit se nenecháme. Na několika místech v blízkosti zúrodněných políček je porost vhodný ke smýknutí. Jdu to prubnout. Desítky kusů Phytoecia (Phytoecia) pubescens Pic, 1895, desítky kusů Phytoecia (Helladia) humeralis (Waltl, 1828), desítky kusů Phytoecia (Helladia) millefolii ssp. millefolii (Adams, 1817), desítky kusů Phytoecia (Phytoecia) caerulea ssp. caerulea (Scopoli, 1772), desítky kusů Phytoecia (Phytoecia) virgula (Charpentier, 1825), no a samozřejmě stovky kusů Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894, ale tu už nikdo nechce. Dost matematiky. Každopádně to přece jenom nemusí být až tak špatné. Pomalu se posouvám stráněmi k místu kde jsou tisíce Prangosů. Tam kde jsem se loni snažil prodírat džunglí sahající vysoko nad kolena. Někde i k pasu. Tam kde se pro desítky Mallosií nedalo kam šlápnout. No jo, no. Nemůžu si prostě pomoci. Všechno je to pravda. Přísahám! Dnes jsou všechny rostlinky jaksi menší. V okolí jsou vidět holá místa. Minulý rok jsem tady všechno smýkal. Na bodlácích v okolí si všimám několika kousků tesaříka Agapanthia (Epoptes) dahli ssp. nitidipennis Holzschuh, 1984 a běžného Cartallum ebulinum (Linnaeus, 1767). Náladu nezlepší ani Phytoecia (Phytoecia) rufipes ssp. rufipes (Olivier, 1795). Chodím po téměř holých stráních a pozoruju valící se tělo obrovské majky Meloe variegatus Donovan, 1776. Je to mé první setkání s tímto krásným druhem. Je úžasná. Zdá se, že počasí je více jarní, než jsme si představovali. Později se dozvídáme, že zima tady byla velmi suchá a trvala déle než jindy. To vysvětluje všechen ten nízký podrost. Prostě nestačilo všechno vyrůst. Na jednom prangosu kopuluje páreček tesaříků Mallosia galinae Danilevsky, 1990. Přiznávám, že mně udělá radost. I když jsem si tohoto druhu loni užil více než dost.

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

 Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Mallosia galinae Danilevsky, 1990

Za zmínku určitě stojí i kousek Phytoecia marki Danilevsky, 2008, která potěšila a loňskou náladu navodila i smýknutá Phytoecia (Helladia) pretiosa ssp. pretiosa Faldermann, 1837. Večer se potkáváme na terase našeho hotelu a bilancujeme. Kluci jsou na tom podobně. Hledaná armeniaca nám uniká. Snažil jsem se připomenout, že já už ji mám z Gori. Chytil jsem ji jen tak, bezděčně u auta. Nemusíme být tedy smutní. Jen tak přistála v trávě před auto a měl jsem ji. Nestačím tuhle krásnou historku dopovědět, protože ztrácím zničeho nic na chvíli vědomí. Jakoby po úderu tupým předmětem do hlavy. Když se proberu, zdá se, že na mou trapnou příhodu s armeniacou se už zapomnělo a všude je opět veselo. O zábavu se ze skupiny alkoholiků stará zejména zcestovalý David. Jak později zjistíme, vyzná se nejenom v alkoholu, ale i v jídle. Tentokrát však vynecháváme jídlo a otevíráme jednu z lahví místního koňaku zakoupenou naším zkušeným gastrosexuálem. Od tohoto večera se to stává pravidlem. Většinou nezůstáváme pouze u jedné láhve za večer, ale okoštujeme minimálně dvě. Samozřejmě vždy jinou značku, abychom na konci pobytu vše vyhodnotili, zpracovali do tabulky a nejlepší láhev si odvezli domů. Pro zbytek osádky chlemtající přes den pivo, mizerných značek, je to jako návštěva michelinské restaurace. Nebudete tomu věřit, ale je tu dokonce jeden, který pije víno s kolou. ANO. V Í N O  S  C O C A - C O L O U!!! Takové znesvěcení vzácného pití. Je mi za tyto trosky stydno! S třesoucí se rukou čekám až mi do plastového kelímku od střevlíků David naleje sedmiletý koňak. Začíná nekonečná debata o chuti a vůni této lahodné místní speciality. Koňak má podle Davida velmi sytou jantarovou barvu se zlatými odlesky. Stárnutí přidává tomuto drinku na eleganci. Proto nepijeme nic mladšího než sedm let. V buketu se harmonicky snoubí tóny vanilky a aroma ořechu, čerstvých hroznů, stíny medu a koření, které nápoji bezvadně dodávají speciální expresívnost. Většinou cítíme plast z kelímků. Občas na nás vykoukne jemná a hladká chuť vinného brandy s vůní vanilky a čokolády. Abychom si vytříbili jazýčky, zapalujeme si na pokyn Davida doutníky. Samosebou je vybíral náš zasvětitel. A skutečně. Jako nekuřák, mám za chvíli tak vytříbený jazýček, že už je mně naprosto jedno co v tento okamžik piju. Přesto se právě tady zrodí krásná tradice celé výpravy. Oslavit každý úspěšný den dobrým gruzínským koňakem a doutníkem. Zřejmě na nás dýchla tahle romantická atmosféra Vashlovani. Koukáme na to nepřeberné množství hvězd. Naprosté ticho, žádný světelný smog. Pouze v dálce poblikávají světla malého Ázerbajdžánského města Salahli. Nikde jinde jsem neviděl tolik hvězd na obloze. V noci, snad pro jistotu, možná z účinků doutníků s koňakem, ještě několikrát odběhnu na zběžnou kontrolu oblohy. Přesvědčit se, zda hvězd na obloze neubylo. Krásné. Romantické.

 Vashlovani

 K tomu asi není co dodat ... Vashlovani si prostě zamilujete ...

Bolest hlavy a špatné počasí nám ráno kazí dobrou večerní náladu. Přes noc trochu sprchlo a od Velkého Kavkazu se žene pěkná dávka mraků. Vypadají jako sněžné. Vzdát se nemáme v plánu. Balíme a míříme na místa, kde jsem byl minulý rok velmi úspěšný s hledáním živné rostliny armeniaky. Vydáváme se hlouběji do parku až k samotným hranicím Ázerbajdžánu. Jízda je to výživná. Blatíčko, které vzniklo na prašné cestě rychle zalepí dezén pneumatik. Mám co dělat, abych udržel auto na cestě. Občas se pěkně vyděsím. Zvláště při představě, že tady někde sjedeme do roklinky a nevyhrabeme se zpět na cestu. Tipuju, že v místě bez signálu, je to pěšky pro nebližší pomoc tak den chůze. Uklidňuje mě pohled na posádku. Už zase chlemtají pivo a je jim to úplně jedno. Bez komplikací vysedáme na místě našeho loňského úspěchu. Vypadá to, že se mraky co nevidět roztrhají a vysvitne sluníčko. Dáváme se do hledání. Mám problém najít přesné místo s živnou rostlinou. I tady to vypadá trochu jarněji než pamatuji. Zkouším smýkat, ale není tady vůbec nic. Konečně nacházím zázračný flek. Místo loňského úspěchu. Rostlinky tady jsou. Jsou ve správné velikosti i květenství. Plazím se, hledám, šmejdím, ale bez úspěchu. Měním taktiku a chvíli číhám. Na počtu chycených brouků se nic nemění. Mé skóre zůstává na nule. Kluci jsou na tom stejně. Pokud nepočítáme několik kousků Phytoecia (Musaria) puncticollis ssp. puncticollis Faldermann, 1837, Phytoecia (Phytoecia) pubescens Pic, 1895, Phytoecia (Helladia) pretiosa ssp. pretiosa Faldermann, 1837, Cartallum ebulinum (Linnaeus, 1767), Clytus rhamni ssp. temesiensis (Germar, 1824). Rozhodneme se opustit tuhle křeč a vrátit se na louky obklopující naši základnu. Tam opět prosmýkáme trávu a kluci si alespoň zlepší náladu na Mallosiích. Shodujeme se jednoznačně na tom, že to tu necháme ještě nějaký den dozrát. Je to tady opravdu teprve v jarním rozpuku. Podle času se sem vrátíme někdy v průběhu výpravy. A nebo se na to vysereme. Tak zněli naše jednoduché možnosti.

Vashlovani

Vashlovani

Lokalita Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878. Malinko horko, malinko nuda, malinko armeniak.

Vashlovani

Supi krouží nad mršinami ... my jsme ty mršiny ...

Vashlovani

Tomáš nám slíbil, že nám ukáže svého hada. Nakonec to byla jen taková malá ještěrka. Blavor žlutý.

Vashlovani

Vashlovani

Dobrou noc Vashlovani.

Ráno vyjíždíme zpět směrem na západ. U první obydlené vesnice (pokud tomu můžeme takhle říkat) Kastiriaki se zastavujeme u většího množství známých bodláků. Je to ten bodlák, kterým jsme se loni nechali opíchávat ve snaze odchytnout několik kousků “pretiózek”. Tady u místního JZD měl bodlák správnou velikost. Zvláštní. Nikdo se nad touhle podivností nepozastavuje a všichni se vrháme vstříc erotickému S/M zážitku. Paráda. Tesařík Phytoecia (Helladia) pretiosa ssp. pretiosa Faldermann, 1837 tady je ve větším než malém množství. Vidím, že Tomáš s Davidem jsou spokojeni. Dalšími návštěvníky těchto pichlavých hajzlů jsou třeba Cartallum ebulinum (Linnaeus, 1767), Agapanthia (Epoptes) dahli ssp. nitidipennis Holzschuh, 1984, Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883 či Phytoecia (Helladia) humeralis (Waltl, 1828).

Dedoplistskaro

Kastiriaki je jistota. Tady si prostě zapícháte.

Když už si všichni dostatečně užijeme, posunujeme se ještě dál. Až k oblíbenému městečku Dedoplistskaro. Tentokráte se necháme zlákat ořechovou alejí u cesty, kde bušíme do suchých větví. Padá na nás v obrovském množství Leiopus femoratus Fairmaire, 1859, ale občas taky Anaesthetis testacea ssp. rufescens Baeckmann, 1903, Chlorophorus figuratus (Scopoli, 1763) a také Glaphyra kiesenwetteri ssp. hircus (Abeille de Perrin, 1881). Stále nás to však táhne dále na západ. S Pavlem víme proč. Ve hře je stále jedno z nejplodnějších míst výpravy. Norio. Na sklepávání Leptorhabdia se těší každý z nás. Má to být další z vrcholů výpravy. Navíc minulý rok jsme tomuto místu nevěnovali dostatečnou pozornost. Přitom jak se ukázalo, bylo to jedno z druhově nejpestřejších míst, které jsme loni navštívili. Stačilo jen klepnout do správného hlohu. To jsme bohužel zjistili až v den odletu. Teď to hodláme napravit. Vzhůru do Noria!

 Chlorophorus figuratus (Scopoli, 1763)

Chlorophorus figuratus (Scopoli, 1763)

Leiopus femoratus Fairmaire, 1859 Anaesthetis testacea ssp. rufescens Baeckmann, 1903

Leiopus femoratus Fairmaire, 1859 a Anaesthetis testacea ssp. rufescens Baeckmann, 1903

Po cestě ještě zastavujeme na tréninkový kemp sklepávání. U cesty zahlédneme zajímavý kopeček porostlý kvetoucím hlohem. Tohle prostě musíme prubnout. Zjišťujeme, že na hlohu se tady nejčastěji zdržují tesaříci Callimoxys gracilis (Brullé, 1833), Dinoptera collaris (Linnaeus, 1758), Fallacia elegans (Faldermann, 1837), Tetrops praeustus praeustus (Linnaeus, 1758), Stenurella nigra ssp. maesta Danilevsky, 2013 a Glaphyra (Glaphyra) kiesenwetteri ssp. hircus (Abeille, 1881). Pod hlohem v trávě pak Phytoecia (Opsilia) caerulescens (Scopoli, 1763) a Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

 Gulf

Naše oblíbená benzínka. Tahle fotka by tady neměla chybět.

Pes

Náš oblíbený pes z naší oblíbené benzínky. Tahle fotka tady klidně mohla chybět.

Ještě v pozdním odpoledni přijíždíme k městečku Sartichala. Bezvýznamné místo s významným množstvím topolů v okolí. Když z první dutiny táhnu svého prvního tesaříka Enoploderes sanguineum Faldermann, 1837, jsem štěstím bez sebe. Loni nám tento fádně červený brouk unikl. Chci se okamžitě pochlubit svým úspěchem, ale Pavel mě předběhne. Se zprávou, že jich právě dostal více než tucet. Stává se ze mě zádumčiví introvert a pro jistotu nehlásím ani nalezeného tesaříka Rhamnusium bicolor ssp. testaceipenne Pic, 1897. Všichni ho už určitě mají. Projíždějící policie uspíší náš odjezd. Strkání hlavy do dutin stromů u silnice si našinci můžou vysvětlit různě. Nechceme se zdržovat dlouhým vysvětlováním na služebně a tak raději mizíme.

 Sartichala

Rhamnusium bicolor ssp. testaceipenne Pic, 1897 a Enoploderes sanguineum Faldermann, 1837. Dutinové druhy.

Konečně zastavujeme na našem vysněném místě. Norio! Stálo za to sem spěchat. Opravdu. Vydatně prší a krásně fouká. I teplota šla výrazně dolů. Paráda! Ideální počasí na sklepávání hlohů. V jedné ze zatáček místní klikaté silničky kempuje podezřelá parta individuí. Ano jsou to čeští entomologové. Kdo jiný by v tady v tomto počasí stanoval, že? Odvážný Pavel vytahuje sklepávadlo a jde pozdravit ty ubožáky. Přichází velký poryv větru. Ten Pavla se sklepávadlem skutečně trochu poponese a ušetří mu chůzi, ale nevím zda plachtu skládal právě za tímto účelem. Jeho letecká zkušenost má za následek zlomení jedné z nosných tyček jeho důležitého loveckého nástroje. Každopádně díky němu víme, že sklepávadlo skládat opravdu nemusíme. Teda pokud nechceme napodobit tohoto průkopníka rogalismu v Gruzii. Všichni se zasmějeme téhle vtipné příhodě, kterou dozajista Pavel zařadil schválně, aby nás v tomto nevlídném počasí rozveselil. Dáváme se teda s klucíma do řeči. Odkudpák jakože kucí jsou. Co jakože tady kucí dělají. Proč jsou zmrzlí jak sobolí hovno. Proč nejedou raději za teplem. Například někam kde jsou brouci a takové ty podobné plky. Nikdo z nás nevnímá co říkají. Jednak jsou tak promrzlí, že jim vůbec nerozumíme a taky to jsou určitě neveselé informace. Ty stejně slyšet nechceme. Po plodném rozhovoru, který shrneme do věty: "Letos je to v Gruzii na hovno", jsme ihned naplněni optimismem. Kucí zalezou do svého iglů a my se teda koukneme na net. Dva až tři dny dešťů a zima po celé Gruzi. Kde jinde přečkat hnusné počasí než v našem oblíbeném “kozím chlívku” (čti ubytování v Rikoti Passu). Hurá.

 Sartichala

Sartichala

Sartichala a tradiční architektura - tzv. barokní placákismus kobinovaný s renesančním cihlysmem

Sartichala

Tbilisi

Obchvat kolem Tbilisi ... byl daleko přívětivější než minulý rok.

Tbilisi

Kamarády si člověk najde všude. Tohle je Yusuf Zamira Rivan, slíbili jsme si, že si budeme dopisovat. Zatím neodepsal.

Ano. Kde lépe přečkat zimu, než na místě, kde je zima i když je teplo. Zní to myslím logicky. Prostě větší zima než v Rikoti Passu už být nemůže. No a to je právě omyl! Za tmy přijíždíme na vrchol tohoto sedla. Chvílemi se zdá, že déšť opravdu ustupuje a mění se ve sníh. Vítr taky zesílil. "Ještě že do našeho ubytování, kam se dá přijet až k domu nikdy neprší", pochrochtáváme si v autě. Další a další omyl. U kozího chlívku jsou betonové zátarasy, takže se nedostaneme až k naší zamluvené chatičce. V této průtrži je to fakt nepříjemné. Obydlí někdo uvnitř krásně vymaloval na bílo. Dokonce jej i uklidil od odpadků a používá jej jako sklad na nějaké zemědělské pomůcky. Zjevně jsou to však jediné investice, které v této prosperující nemovitosti někdo udělal. Dveře a okna chybí stále. Tam, kde dříve alespoň visely vražedné střepy zabraňující většímu profouknutí dovitř domečku a bránily vniknutí deště, nebylo již nic. Alespoň hovna na podlaze zůstaly. Možná jich trochu přibylo. No a střecha. Ta mně loni připadala také rozhodně více voděodolná. Těším se, že přiběhne naše hlídací fenečka. Nikde žádný pes. Je to tady nějaké smutné. Jediné co nám pomůže je teplá večeře! Jdeme na to! Nadšeně vytahujeme pořízený vařič. Ten v krabici skutečně nacházíme, ale kartuš chybí. Je sice vyobrazená na krabici, ale uvnitř jaksi chybí. Místo kartuše je tam nějaké plastové šidítko. No paráda! Loni jsme v pohodě koupili celý komplet. Tím se mění cíl pro další den. Vyhledat a koupit kartuš do vařiče. Ponurému večeru prospěje už jen jediné. Koňak a doutník. Všechno i tak chutná nějak hořce. Vyhlídky nejsou dobré.

 Kozí chlívek

Ano. To je on. Legendární kozí chlívek. Těšili jste se? Já ne.

Carabus (Neoplectes) ibericus imereticus Retezar, 2011

Carabus (Neoplectes) ibericus imereticus Retezar, 2011 Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus subincatenatus Kraatz, 1878

Carabus (Neoplectes) ibericus imereticus Retezar, 2011 a Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus subincatenatus Kraatz, 1878

Surami

Pevnost Surami. Také legendární. Ale kozí chlívek to není.

Ráno využíváme neustálého deště k pokládání pastí na střevlíky. Nic jiného stejně dělat nejde. U této činnosti nás konečně navštíví pejsek, skrývající se v jedné ze zatáček pod sedlem. Má tady krásný pelíšek z odpadků. Z loňska ho neznáme, i tak se ho ujmeme a nakrmíme. Je to ještě štěňátko a je tak milé a krásné. Doufáme, že nám ta smradlavá a zablešená svině nevyhrabe všechny pasti, které jsme před chvílí zakopali v lese. Po této zdlouhavé činnosti máme už opravdu mokré všechno oblečení. To co není mokré, je minimálně vlhké. Tady už pomůže jen bába z Tsagveri. To je ta milá paní, která nás ubytovala v jejím hotýlku Natvris Khe. Ochotně nám připravila teplý domací čaj, rozdělala oheň v krbu a uvařila místní specialitu. Chinkali s pepřem. Bylo to moc milé. I když se to svinstvo nedalo žrát. Kluci z iglů nás sice varovali, že bába zřejmě sehnala dotace a přestavuje. My však nedbáme na řeči eskymáků a vyrážíme směr Tsagveri. Ano, paní majitelka skutečně modernizuje. Vysíláme však Pavla. Ten se rád obětuje a bábu přinutí, aby nás ubytovala. A skutečně. Už z dálky poznává nás a i naše peníze. Jsme o pár korun lehčí a ona má o pytel cementu víc. Spokojeni jsou všichni.

Tsagveri

Tsagveri. Máme štěstí. Obchod se smíšeným zbožím má otevřeno.

Tsagveri Tsagveri

Tsagveri. Jak by řekl Karel Infeld Prácheňský: "V Tsagveri by chtěl žít každý. Teda kromě mě."

Tsagveri

Co s volným časem v Gruzii? Zkuste keramiku. Je to uklidňující.

Máme ubytování kam neprší. S teplem je to sice horší, ale kdo by si ztěžoval. Jsme vděční i za to málo. Uvolnila nám svou postýlku v přízemí a s dědkem se prej uskromní na jedné palandě. Není nad to mít i tady přátele. Dělá nám teplý čaj z domácí ostružinové marmelády a my plánujeme další postup. S Pavlem chceme zkusit noční Borjomi. Lov Procera je náš doplňkový cíl výpravy. Možná jen takové příjemné zpestření. Tomáš s Davidem, jakožto čistokrevní tesaříčkáři z tohoto plánu nadšeni nejsou, a tak je musíme prvně motivovat. Vyjíždíme oklepat nějaké hlohy. Cestou zastavujeme a prohlížíme několik bodláků kde jsou Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883 a Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894. To však klukům rohodně nestačí. Chápeme je. Nám také ne. Popojedeme ke stráni plné hlohů. Tohle by je mohlo konečně potěšit a zaměstnat. Večer budou unavení a nebudou nic namítat proti lovu Procera.

Zanavi 

Zanavi

Zanavi. Rádi si něco oklepáváte? Zajeďte si sem.

Mizíme v džungli hlohů. Nezačíná to špatně. Hlohy jsou sice ještě mokré z nočního deště, ale na chvíli dokonce vysvitne sluníčko. Do sklepávadla postupně padají Alosterna tabacicolor ssp. subvittata (Reitter,1885), Stenurella nigra ssp. maesta Danilevsky, 2013, Molorchus monticola Plavilstshikov, 1931, Dinoptera collaris (Linnaeus, 1758), Tetrops gilvipes (Faldermann, 1837), Grammoptera abdominalis (Stephens, 1831), Mesosa nebulosa (Fabricius, 1781), Clytus arietis ssp. oblitus Roubal, 1932, Cerambyx scopolii Fuesslins, 1775, Fallacia elegans (Faldermann, 1837), Phymatodes alni ssp. alnoides Reitter, 1913, Ropalopus macropus (Germar, 1824), Stenocorus (Anisorus) quercus ssp. aureopubens Pic, 1908, Cortodera sp., či třeba Leiopus nebulosus ssp. caucasicus Ganglbauer, 1887.

 Anaglyptus arabicus (Küster, 1847)

Anaglyptus arabicus (Küster, 1847)

Mesosa nebulosa (Fabricius, 1781) Leptorhabdium caucasicum Kraatz, 1879

Mesosa nebulosa (Fabricius, 1781) a Leptorhabdium caucasicum Kraatz, 1879

Stenocorus (Anisorus) quercus ssp. aureopubens Pic, 1908

Stenocorus (Anisorus) quercus ssp. aureopubens Pic, 1908

Šplhám kolem potůčku, který se proti proudu mění v estetický vodopád. V okolí jsou vzrostlé hlohy. Je to tady dost zastíněné a vlhké. Balancuji na mokrých kamenech nad potokem. Kolem je slehnuté uschlé chrastí. Když jednu hromádku této travní hmoty sešlápnu, propadnu se nohou po koleno do neznáma. V tu samou chvíli odtamtud vyjede celkem pěkně zbarvená zmije. Tlustá hadice je asi pěkně vyděšená. Je však chladno, tak je hodně líná a sotva leze. Přesto se mně podaří dostat se až k zdánlivě nedostupnému hlohu. Odměnou jsou krásné kousky tesaříka Leptorhabdium caucasicum Kraatz, 1879. Na dalších květech čeká několik tesaříků zajímavého druhu Anaglyptus arabicus (Küster, 1847). Kluci přidávají mimo jiné nález Saperda scalaris (Linnaeus, 1758) či Parmena pontocircassica Danilevsky & Miroshnikov, 1985.

Lokalita Procera 

Lokalita střevlíka Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844. Jinou fotku jsem neměl.

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Tma přichází opravdu rychle. David s Tomášem už vypadají spokojeně. Teď přichází čas Michala a Pavla. Nejprve se posilníme dobrou a vydatnou polévkou. Ta v Gruzii vydá za hlavní jídlo. V polévce totiž plavou kusy masa i s kostí k obírání. Dostanete k ní pečivo a opravdu se nadlábnete. Většinou je výrazně ostrá a ani tady, jako snad v žádném gruzínském jídle, nechybí koriandr. Pokud ho nemáte rádi, máte smůlu. V Gruzii tak asi pojdete hlady. Polévku ještě doplňujeme šašlikem. Na tom nejde nic pokazit. Jak jsme zjistili, kvalita se taky může výrazně lišit. Kolikrát i v pochybné vývařovně u silnice dostanete chutnější sousto než v pohlednější restauraci. Jsme nasyceni a můžeme jít na lov. Čeká nás největší masožravý brouk. Procerus. Teda doufáme, že nás čeká. Na loučce u silnice se zdá být všechno v pořádku. Mokro a plno šneků. Procházím betonový žlab u silnice. To bývá jistota. Jeho okolí je zarostlé kopřivou. Čelovka jen těžce prosvěcuje hustý porost kopřiv. Přesto se u stěny odtokového žlabu něco modře zaleskne. Není pochyb. Je to on. Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844. Tohle masožravé monstrum je prostě úžasné. Za chvíli je úspěšný i Pavel. Jen těžko si můžeme představit úspěšnou návštěvu Gruzie, bez odchytu Procera. To kluci naše počínání moc dobře nechápou a zmizí někde v lese. Přesto objevují takové tesaříky jako Morimus verecundus (Faldermann, 1836), Obrium brunneum (Fabricius, 1792), Parmena pontocircassica Danilevsky & Miroshnikov, 1985, Pogonocherus sieversi Ganglbauer, 1886. Jsou prostě dobří. Pozdě v noci se vracíme k bábě do hotelu. Je tam zima jako v kozím chlívku, ale alespoň neprší dovnitř. Věci nám sice nestačí do rána uschnout, ale teplá sprcha určitě potěší.

 Kutaisi

Kutaisi a slavná Colchis Fountain.

Etseri

Etseri. Už zase. Teď se to musí podařit.

I další den se předpověď nemýlí. Je hnusně. Navrhujeme cestu na samotný západ země. Na hranicích s Abcházií by se mohla vyskytovat Brachyta caucasica ssp. caucasica Rost, 1892. Těmto tlustým kráskám by déšť rozhodně vadit neměl. V okolí jsou kulervoucí místa na střevlíky a navíc tady máme ještě políčeno na jednoho krásného tesaříka. Cestou se snažíme dořešit zapeklitý problém s naší kartuší. Těstoviny a polévky z domova čekají na svou chvilku slávy. Kafe nebo čaj by v terénu potěšil. Zvláště v takovém počasí. Ptali jsme se už mnohokrát. Slovo bomba je ale zrovna v Gruzii takové dvousečné. Na naší oblíbené čerpací stanici Gulf před Vashlovani jsme se asi dostali nejdál. To Pavel zapojil techniku a přes překladač se slečnou vedl plynulou konverzaci v gruzínštině. Bohužel očividně každý o něčem jiném. Od té doby se na nás při každé další pravidelné zastávce už jen usmívala. Projíždíme kolem tržiště v Khashuri. To je přímo v centru města. Nejde minout díky zvláštní a nepřehledné křižovatce, kterou jsem nepochopil ani při dvacátém průjezdu. Auta křižovatku projíždí náhodile bez nějakého logického systému. Vůbec to nedává žádný smysl. Mezi nimi pobíhají stovky lidí. Každý chce něco koupit, prodat nebo ukrást. Někdo přivezl ovoce a zeleninu ze zahrádky, jiný zase přivedl kozu, ovci, nebo ségru. Tady mají všechno. Pavel ucítil příležitost. Za jízdy vyskakuje z auta a mizí v davu. Nestačím ani zaparkovat a už běží s velkou plynovou bombou. Fakt velkou. Vítězoslavně ji ukáže. Pak smutně oznámí, že je prázdná. Pak zase zmizí. Tentokrát do jiné části tržiště. Vidíme ho, že opodál stojí s dědkem. Ten má podomácku vyrobený traktor a z nádrže připomínající hovnocuc, plní odborně a certifikovaně cokoliv plynem. Pavel přibíhá s plnou bombou. Malý krůček pro Pavla, obrovský skok pro celou výpravu.

 Martvili

Život v Martvili plyne poněkud pomaleji ...

Celou cestu na severozápad země nás provází vydatný déšť. Nemusíme tak kluky nijak složitě přemlouvat a s Pavlem máme schválenou další zastávku na střevlíky. Tentokráte je před námi proklínané Etseri. Pavel by mohl vykládat. Viď? Loni se nám tady nezadařilo. Pokud nepočítám můj náhodný nález. Očekávání je velké. Tato oblast úpatí Kavkazu, který zde plynule přechází do turisticky nepřístupné Abcházie, nabízí jedny z nejkrásnějších druhů velkých střevlíků. Ještě než vjedeme do rokle kolem rozbouřené řeky, zkoušíme i v dešti oklepat několik zajímavě vzhlížejících hlohů. Z tesaříků sklepnu jen druh Anaglyptus arabicus (Küster, 1847), ale to už jsem myšlenkama někde ve strmých kopcích. Ještě než se tam dostaneme, prožijeme si cestu vedoucí po suťových svazích, které končí někde desítky metrů v dravé řece pod námi. Tam, kam už to opravdu autem dál nejde, běžíme s Pavlem nastražit pasti. David a Tomáš se spokojí s hledáním tesaříků v okolí cesty. Zaslouží si úctu, protože i v tomto nechutném lijáku, nachází druhy jako Clytus arietis oblitus Roubal, 1932, Fallacia elegans (Faldermann, 1837), Leiopus femoratus Fairmaire, 1859, Mesosa nebulosa (Fabricius, 1781, Phymatodes alni alnoides Reitter, 1913, Rhagium fasciculatum Faldermann, 1837, Ropalopus macropus (Germar, 1824), nebo třeba Saperda scalaris (Linnaeus, 1758). Hned na začátku výpravy jsme si dali jasný cíl, že nezažijeme den bez nového tesaříka do seznamu chytaných druhů. Zatím se nám to daří s přehledem plnit. A to právě díky klukům, které rozhodně nezastaví jakákoliv nepřízeň počasí. Bojím se, že bychom hledali i kdyby sněžilo. Opravdu se bojím.

 Martvili Dědek

Hotel Star a majitel zvaný "Dědek".

Po nastražení pastí jsme solidně promočení a přejíždíme do nedalekého Martvili. Rozhodneme se přečkat deštivé počasí někde se střechou nad hlavou. Na honosném náměstí v Martvili, kde se krom houfu taxikářů pasou i volně pobíhající krávy na reprezentativních záhonech tulipánů, nacházíme na první pohled honosný hotel Star***. Než se stačíme porozhlédnout a vystoupit z auta, je u nás dědek. Tohle oslovení mu už zůstane i když se dozvídáme, že je to právě majitel zmiňovaného hotelu. Během minuty nás šikovně přesvědčí, abychom se ubytovali právě u něj. Prej, že další hotel tady prakticky není. Ukáže nám celkem solidní a kýčovitě vybavené pokoje, nabídne nám rozumnou cenu a vtíravý lidský přístup. Je nám sympatický zejména tím, že ho neodrazuje náš odpudivý zevnějšek. Dokonce se nepozastavuje ani nad tím, že mu jeho běhouny zasereme zablácenýma bagančatama. Jeho lidský přístup však neznal mezí. Než se stačíme převléci, jsme pozváni na sklenku k němu do klubovny. Ze slušnosti bereme náš zakoupený koňak. Děláme moc dobře. Je to jediná flaška v místnosti. Dědek se spokojí s tím, že dodá prázdné skleničky. Posezení je prvních pár minut celkem příjemné. Ta jak je v Gruzii zvykem, dědek se ujímá role řečníka a pronášeče přípitků. Stal se tzv. tamadou. Tamada přednáší dlouhé a poetické přípitky a je to čestná funkce nejpovolanějšího z mužů. Mezi ostatními hosty je to vážená osoba a všichni ostatní jsou mu svým způsobem podřízeni. Tamada určuje pravidla přípitků, řídí celý chod oslavy, měl by být inteligentní, bystrý a s dobrým smyslem pro humor. Tamada překlenuje propast mezi minulostí, současností a budoucností. Zdá se, že nejen hosté, ale i jejich předkové a potomci jsou neviditelně přítomni u stolu. Je vyloučeno přerušit tamadu, když pronáší přípitek. Při přípitku mají všichni muži vstát a po tamadovi dále rozvíjet myšlenku přípitku. Každý se snaží říct něco originálnějšího a emocionálnějšího než předchozí řečník. Celý proces přerůstá do jakési modlitební soutěže. Hostina je zahájena první slavnostím přípitkem, který pronáší tamada. Obvykle je to obsáhlá řeč trvající několik minut. Poté je na dlouhý stůl přinášeno mnoho druhů jídla, každý host si vybere co je mu libo, pokud nějaký druh jídla dojde, je okamžitě doplněn. V průběhu večera pokračuje stálé pronášení přípitků, tamada a jeho pobočníci kontrolují, zda všichni hosté náležitě pijí a udělují liknavcům sankce.

 Mňam Mňam

Mňam Mňam

Mňam Mňam

Mňam Mňam

Ano. Je to tak. Jsem gastrosexuál.

Dost teorie. Náš dědek se spokojí s jediným dlouhým přípitkem ve kterém mluví jen o sobě. Dozvídáme se, že je to jakýsi místní kápo města Martvili. Bývalý úspěšný politik a příznivce Stalina. Na můj vkus o Josifovi mluví až moc často. Pak přejde k našemu značkovému koňaku, který je podle něj ubohou náhražkou místních domácích koňaků. Těch jde koupit na každém rohu hektolitry. Samozřejmě za poloviční cenu. Když chceme kontakty, popřípadě ochutnat místní domací koňak, zavolá svého syna. Ten si také přinese prázdnou skleničku. Po pár minutách tak zmizí náš drahý koňak ze stolu a zdá se, že dědek nehodlá krom keců, přispět ničím hodnotným. Spíše očekává náš další hnusný a drahý koňak. Omlouváme se s tím, že potřebujeme jít na večeři. I tady přebírá svou roli dědek s příslibem, že nás provede po městě. Zavede nás údajně někam, kde se opravdu skvěle najíme. Ustrojíme se na dlouhou procházku po pamětihodnostech Martvili. Dědek nás netrpělivě čeká a neustále popohání. Vrháme se do nočního života ve spárech našeho průvodce. V očekávání dlouhé přednášky o krásech města jsme natěšeni na všechny podniky, které s naším průvodcem navštívíme. Naše pouť končí za rohem. Vlastně je to stejný blok budovy našeho hotelu. Náš tamada nás táhne za rukáv do přízemí, kde je něco jako restaurace. Vražedné pohledy obsluhy i ostatních hostů jen tak z hlavy nedostanu. Náš dobrodinec se evidentně s obsluhou dobře zná a předhazuje nás jako svůj úlovek. Pavouk chytil čtyři mouchy. Kdyby nehrála hudba tak nahlas, možná bychom zaslechli i částku, za kterou nás náš pasák prodal. Uprostřed je bujará oslava gruzínských nájemných vrahů. Všichni se přestali bavit a koukají jen na nás. Obsluhá nás vtáhne do uzavřené kóje hned u dveří. Snad abychom neděsili místní hosty, možná abychom nedostali přes držku už před polévkou. Dostaneme velmi strohý jídelní lístek. Výběr není největší, ale přes hlasitou hudbu se prostě neslyšíme ani na dvacet centimetrů. Nerad bych vypadal jako nějký puritán. Zažil jsem fakt hodně, ale tohle se nedalo. Od prvního stupně základní školy poslouchám skupiny jako Metallica, Death, Sepultura, Slayer apod., domníval jsem se, že na hluk jsem tak nějak přirozeně vybavený. Mýlil jsem se. K nelibosti místní obsluhy i dědka mizíme. Přes ulic se nám už od pohledu líbí restaurace v rustikálním stylu. Přesuneme se tam. Opět je to stejný systém uspořádání interiéru. Uprostřed je velký stůl pro početné osazenstvo a v okolí je několik kójí. Jsou to takové ty uzaviratelné dřevěné chlívečky, abyste měli soukromí. Je tady také veselo, ale alespoň nehraje hudba. Podle věku osazenstva a termínu naší návštěvy, tady má mládež nějaký maturitní večírek. Uzavřeme se do své kóje a spokojeně vybíráme z bohatého jídelního lístku. Je to něco pro našeho Davida. Doporučuje nám několik místních specialit. Jako předkrm vybíráme fazolovou směs – lobio. Podávaná je vždy ve vyšší kameninové nádobě a je vytáhlá přímo z pece. Dalším předkrmem jsou pečené žampióny na másle. David nám doporučuje další typický gruzínský pokrm jímž jsou lilky plněné pastou z vlašských ořechů. V menu jej najdeme pod názvem batridžani nigvzit a je to velmi rozšířená specialita. Vše přináší v keramických nádobách přímo z pece. Nádhera. Musím říci, že to byly naprosté delikatesy. Přitom velmi jednoduchá jídla. Ovšem precizně udělaná a krásně tradičně podávaná. Dokonce jsme si nevšimli, že večírek maturantů se rozběhnul a jejich zábava nabírá podivných rozměrů. Jejich DJ pouští opravdu nahlas taneční písničky. Vůbec by to nevadilo, pokud by nepouštěl pouze prvních deset vteřin písničky. Pak to utne a pouští další. A tak pořád dokola. Zvrácená zábava! To už nám naštěstí přináší hlavní chod. Což je pečené kuře ve smetanové omáčce s česnekem – čchmeruli. Byla to dobrota. Místní pivo také bodlo. Myslím, že tuhle zemi začínám opravdu milovat. V noci se potajnu přikrademe k hotelu a proklouzneme kolem dědka. Což není vůbec jednoduché, protože má u schodů vlastní pozorovatelnu. Krásný večer zakončujeme opět lahvinkou koňaku, kterou se nám podařilo před naším tamadou schovat. Pronášíme své vlastní přípitky na další úspěšný den a je nám dobře. Hogo fogo hotel odkryje své první tajemství až v noci, kdy se má pohodlná postel změní v podivně tvarovanou díru. V té jde spát pouze v jedné krkolomné pozici. I tak je tady teplo a sucho. Z bezvědomí se probouzím do propršeného rána. Podle předpovědi máme před sebou ještě jeden velmi deštivý den. Pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Martvili Martvili

 Martvili

Dobrou noc Martvili. Dobrou noc dědku.

A na závěr pohádka: "Jak Pavel o mobil málem přišel" ... dobrou noc děti. Video Michal Holomčík a Pavel Jelínek - upraveno.

(Gori, Vashlovani, Zanavi)

 

Pokračování v článku Back to Georgia - part two