1 hour payday loans

Gruzie - část třetí

Rikoti Pass

Rikoti Pass - místo našich úspěchů

Zamávali jsme rozlehlým loukám ve Vashlovani a máme před sebou dlouhý přesun téměř přes celou Gruzii. Z nejvýchodnějšího cípu se musíme pomalu prokousat až do západní části země. Po cestě je v plánu několik zastávek. Na nich nás čeká vybírání a zároveň likvidace nastražených pastí na střevlíky. Den se nese ve znamení silného deště a úmorného cestování. Nejblíže naší momentální poloze jsou pasti u Laghodeki. Ty u nám již známé loučky, kde v noci Pavla ve spacáku potahal medvěd. Geniální místo pod Kavkazem. Tady bude záležet jen na poměru výrazných barev u všech možných druhů Carabusů. Možná bude víc zelených než červených. No uvidíme. Rozbíháme se do svahů, kde máme kelímky. Za pět minut jsme s prázdnými kelímky zpět. Bylo to rychlé. No nic. Alespoň jsme nepromokli. Celý můj úlovek byl párek druhu Carabus (Sphodristocarabus) hollbergi hollbergi Mannerheim, 1827. Žádná sláva to není, ale nemůžu si stěžovat. Mohlo to dopadnout ještě hůř. Není čas plakat. Jedeme dál.

Rikoti Pass

Chaloupko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj vchod! Chaloupko! Ke mně čelem, k lesu zády! Rikoti Pass.

Po dalších nekonečných kilometrech navštěvujeme naši osvědčenou lokalitu v okolí Rikotti Passu u Khashuri. Naproti nám běží naše psí kamarádka. Je evidentně šťastná, že nás vidí. Po přivítání jdeme nedočkavě na místa našich nástrah. Po pěti dnech konečně vybíráme pasti. Jsou plné až po okraj. Litujeme, že jsme si nedali práci a nezakopali větší množství pastí.  Je poznat, že Carabusové nejsou naším hlavním zájmem. Přesto jsme s druhové a barevné pestrosti nadšeni. Tak jak jsme zjistili už při kladení pastí. Nejvíce jsou tady zastoupeny druhy Carabus (Neoplectes) ibericus imereticus Retezar, 2011, Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus subincatenatus Kraatz, 1878, Carabus (Megodontus) septemcarinatus septemcarinatus Motschulsky, 1840, Carabus (Tribax) puschkini kolenatii Chaudoir, 1846, nebo také například Cychrus (Cychrus) aeneus rikoticola Deuve, 2014. Střevlíků je opravdu mnoho. Nadšení z úlovků je velké a radost nám nekazí ani neustávající déšť, který nám dopadá do zátylků. Všude nás doprovází naše věrná psí slečna. Dlouho se však nezdržíme a musíme se s kamarádkou opět rozloučit. Čeká nás ještě mnoho pastí a desítky kilometrů. Je evidentně zklamaná. Odjíždíme o několik kilometrů dál na poslední lokalitu u Khasuri. 

Rikoti Pass

Gruzínská (levnější) verze „Goro, bílý pes“. Na rozdíl od originálu neskončí šťastně. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Rikoti Pass

Nedotčená příroda v okolí Rikoti Passu. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Plni očekávání v důsledku předchozích dojmů se rozbíháme do lesa. Konkrétně tedy já. Já jsem tak dojatý, že si musím velmi rychle odskočit. Za velkým stromem se oddávám svému dojetí. Ticho lesa. Pouze dopadající kapky narušují tuhle intimní chvíli. Jsem zrovna v nejlepším a přemýšlím o nekonečnu jsoucna. Na rameni náhle cítím teplý dech a můj krk zahalí mlžný opar. Když teď napíšu, že jsem se v této chvíli málem posral, zcela to nevystihuje mou prekérní situaci. Protože to jsem vlastně chtěl. Napadá mě jediná myšlenka. Medvěd! Srdce přestává bít. Hlavou mně proletí celý život. Proč už teď? Bože! Tak mladý! Zhynu potupnou smrtí. Rozsápán medvědem s kalhotami na půl žerdi. Tragicky směšné. Vteřiny se zdají jako nekonečné minuty. Představuji si, jak utíkám se staženými kalhotami k autu. I přes mou velmi úspěšnou atletickou minulost je jasné, že nemám šanci to stihnout. Chci se rozběhnout. Neúspěšně. Jsem zcela ochromen. Už tuším, proč lidi v úleku nemohou udělat ani krok. Nevím proč, ale místo utíkání se otáčím přes rameno. Tváří v tvář smrti. To snad ne! Srdce znovu bije. Naše psí slečna! Následuje olíznutí přes celou tvář a očividná radost formou vrtění ocásku. Asi vrtíme oba. Neuvěřitelně si oddechnu. Fakt jsem se strašně lekl. Něco mi spadlo od srdce, či odjinud. Ta potvora přeběhla několik kilometrů přes hřeben a nějakým psím šestým smyslem nás vyčmuchala i tady. Dovedu si představit, že v jednom určitém momentu, mě mohla cítit opravdu daleko. I tak, je to prostě náš mazel.  Od této chvíle přemýšlím, jak si ji zabalit do kufru. Děti by měly určitě neskutečnou radost. Když nasedáme do auta a míříme na severozápad Gruzie, dlouhou dobu nás ještě pronásleduje po silnici. Jen doufám, že ji nepotkáme na dalším místě našich pastí. Je to nějakých 150km. Vybaví se mně můj nejoblíbenější seriál z dětství „Goro, bílý pes“. V originále Ôgon no inu. Ještě dnes, když si vzpomenu na tu úvodní melodii, pláču jak malej kluk. Hned po Čáryfukovi byla malá japonečka Reiko, se zvláštním až podezřelým vztahem k čoklovi, mou největší hrdinkou. Ještě chvíli se koukám do zpětného zrcátka na naši běžící psí hrdinku. Zatlačuji slzu. Stejně mě ta mrcha vyděsila k smrti!

Petr a Pavel Kafe

Malá přestávka. Petr chladí kafe ... na některých místech v Gruzii na nás budou dlouho vzpomínat ...

Další zastávka v Sairme je také k pláči. Bohužel z jiného důvodu. Štěstěna se k nám obrací zády. Pasti tady zejí prázdnotou. Pouze několik kousků Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus pseudoarmeniacus Breuning, 1934 a Carabus (Megodontus) septemcarinatus septemcarinatus Motschulsky, 1840. Přitom právě tohle místo, byl náš tajný trumf. Lokalita vypadala více než nadějně. Blízké lázně tak využíváme alespoň jako oddechovou destinaci. Ve velkém ochutnáváme místní pramenitou vodu a osvěžujeme se. Následně si čteme něco o maximálním doporučeném dávkování v podobě několika malých doušků. Vedlejší účinky jsou pouze projímavé. Já už to mám za sebou, takže jsem v klidu. Přesto se dlouho nezdržujeme a vydáváme se rychle na cestu. Tak nějak tušíme, že budou častější zastávky.

Sairme

Cesty za úspěchy v Sairme jsou těžké ... někdy to jde z kopce ... tady to jde 9% do kopce ... přímou úměru s nálezy střevlíků v tom nehledejte.

Sairme

Štěpánka Hilgertová by měla radost, ale tady se nechtěl koupat ani Petr.

Tsablarastskali

Jméno místní řeky. Tsablarastskali. Zkuste ho co nejrychleji vyslovit pět krát za sebou! ... Už? ... Sranda, že?

Sairme

Sairme - lázně. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Sairme

Grafity, které bychom zvládli nakreslit i my. Možná. Sairme.

Sairme

Bylo na prodej. Neměl jsem drobné a nechtěl jsem rozměňovat. Sairme.

Sairme

Probíhající natáčení Sněhurky. Za chvíli přiskáčou veverky, na parohy nám přiletí slavíci a začneme společně zpívat. Mělo by to běžet v hlavním čase na vánoce. Zbytečně se ale netěšte. Tato verze známé pohádky je určena pouze pro jihoasijský trh. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Kutaisi

Skutečně si stěžujete na stav našich silnic? Já už ne. Kutaisi. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Kuatisi

Probíhající odpočítávání na semaforech v nás probouzí soutěživost. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Déšť.

Chčije a chčije ... a pod Kavkazem je to ihned znát ...

Lesík

Krásný park se spoustou dutin ... bylo to tam zajímavé ... ale tesaříci nebyli asi doma.

Prase

Prase v Gruzii vypadá naprosto stejně jako prase v České republice. Už jen pro tento poznatek se vyplatilo navštívit Gruzii. Foto Petr Jelínek (upraveno)

Krávy

Krávy se schovávají před deštěm. Zajímavý poznatek do bionomie skotu. Nikdo už nemůže zpochybnit přínos naší výpravy pro vědu. Foto Petr Jelínek (upraveno)

Architektura

Ve volném čase se věnujeme i místní architektuře, která (již podle obrázku) stojí na křehkých základech. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Architektura

Není mnoho oborů, pro které naše výprava nepřinesla nové poznatky. Snad jen gynekologie a erotologie. Tyto obory se v Gruzii pohybují na tenké hranici s dermatovenerologií a bryologií.

Architektura

V příštím roce vychází naše kniha "Principy moderní architektury", kde zmiňujeme jako první na světě pojem "přepičůřené".

Michal

Zajímavé je, že se Marc Kushner ve své knize "Budoucnost architektury" o naší výpravě ani slovem nezmiňuje. Přitom kniha vyšla až měsíc po návratu naší expedice. Nelze to přitom chápat jako pouhý "omyl" a omlouvat Marka, že o naší výpravě nevěděl. Sám jsem mu posílal tři pohlednice s oznámením, že už jsme doma. Foto Pavel Jelínek (upraveno).

Kostelík

Z dálky jako bychom zaslechly: "Turci, zahoďte Korán, čtěte Bibli, je obrázková!"

Architektura

Normy bezpečnosti práce jsou v Gruzii ještě v plenkách. I tady jsme pomohli. Navrhli jsme používat bukové dřevo místo smrkového.

Etseri

Konec světa někde pod Kavkazem. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Vítejte na konci světa. Etseri. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Etseri je krásné. Například se tady krásně sesouvají cesty. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Všichni se navzájem fotíme. Je to divné? Ano je. Ale co máme v takovém počasí dělat? Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Mlha přede mnou, mlha za mnou. Etseri. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Posouváme se o dalších 150km dále do malé vesničky Etseri. Pokud bylo Sairme náš tajný trumf, tak tady jedeme na jistotu. Svahy v okolí jsou přesně tím místem, kde chci jako nádherný červenozelenomodrý střevlík žít v dalším životě. Vlhké lesy pralesovitého typu a zapomenutý kraj pod Kavkazem. Tady je to jen o tom, jestli vůbec budeme mít kam dát úlovky. Pokud po až cestě sem pršelo, tak tady opravdu regulérně chčije. Už podle rozvodněných přítoků řek, které jsme potkávali po cestě, tady zřejmě vydatně pršelo celou dobu, co jsme byli ve Vashlovani. Vydatný déšť je nepříjemný i v lese. Nastal čas pláštěnek a gore-texových bund. Lesy se nádherně paří a my se zase celou dobu hádáme o tom, zda v pastech bude více zelených, modrých, červených nebo zlatavě vroubkovaných střevlíků. Projíždíme ospalou vesničkou a vjíždíme do údolí, kde se cesta vytrácí. Následně pak přechází v jakýsi souvislý, kamenitý a hlavně nebezpečně lavinovitý svah, který končí někde sto metrů pod náma v divoké řece. Paráda. Pod náma rozvodněná řeka. Nad náma zase stovka kamenů čekající na příhodný pád do údolí. Překonáváme několik brodů a nacházíme se v místě našeho budoucího úspěchu. Nezastavitelně chčije. Hodíme na sebe pláštěnky a necháme se pohltit pralesem. Pasti máme každý někde jinde a tak se rozcházíme. Pavel mizí v lese. Petr pokračuje někam dál po cestě. Já jdu také chvíli po cestě a pak se prokousávám do pralesa. Vsadil jsem na pasti v těsné blízkosti malého horského potůčku pod pokličkou nepropustného zeleného porostu. Krásné místo. Na každém kroku to tady voní střevlíkem. Pralesní vlhkost dává růst všude přítomným mechům. Ty obalují každý strom a každičkou větvičku až vysoko do korun. Je to takové malé zelené peklo. Tak jako všude jsme pastech vsadili na ocet a pivo.

Etseri

 Etseri. Roztroušené kameny na cestě. Zřejmě se na ně nevztahuje pojistka na čelní sklo.

Etseri

 Etseri. Tady to žije. Tedy pokud jste slepicí či prasetem.

Etseri

 Krása. Poslední domeček a pak už jen střevlíci. Hurá!

Šplhám nahoru svahem. Pasti mám asi po pěti až deseti metrech. Je to značně kamenitý svah. Bylo pracné kelímky zakomponovat do svahu, aby vůbec fungovaly. Nacházím první. Nic. Druhý kelímek. Nic. Další a další kelímky. Nic a nic. Je to jako špatný sen. Ani v jednom se nenachází střevlík. Jdu zpět. Nedokážu si to vysvětlit a celou cestu k autu přemýšlím, kde se stala chyba. Možná je tady na střevlíky ještě brzy. Přece jenom jsme už ve větší nadmořské výšce. Možná jsem vybral opravdu až moc promáčený svah. Možná špatná návnada. Netuším. Mířím zpět k autu. Tam čekám deset minut a kluci se nevracejí. Opravdu blbý nápad, dát klíče jednomu členovi výpravy a rozeběhnout se kdoví kam. Co když se někomu něco stane? Spadne v příkrém svahu? Vždyť ani nevím, kam vlastně kluci šli. Jsme pěkní kreténi. Tohle jsme nedomysleli. Nezbývá, než si stoupnout pod malý keřík s výhledem na auto a čekat. Pláštěnka už dávno neplní funkci a na prdel dostává i Gore-tex. Po dalších deseti minutách přihopsá promáčený Petr. Konečně. Těším se na suché věci v autě. Od této chvíle čekáme pod keříkem dva. Klíče má Pavel. Jediné co Petr má, jsou prázdné kelímky. Tak jako já. Čas krásně utíká. Hrajeme hru, komu je více zima a kdo je víc mokrý. Celkem dlouho. Pak rázným krokem přijde i Pavel. Otevře auto a tiše si sedne. V jeho očích jde cítit velké zklamání z prázdných pastí. Tak jako u nás. Ano čekali jsme víc, ale že bych kvůli tomu byl až takhle rozhozený? To ne. Přece jen jsme v Gruzii hlavně pro tesaříky. Velké úspěchy, jsme zažili u Khasuri, tak tady to holt nevyšlo, no. Ale Pavel je vyloženě nasraný. Následuje pět minut, kdy Pavel křičí slova, které jsem doposud neznal. A to ani na ZŠ. Dalších pět minut nám trpce líčí podivnou historku, kdy našel v jedné pasti obrovského červeno fialově modrého střevlíka. Křičel radostí a kochal se jeho krásou. Až se nabažil tím pohledem, položil past s mrtvým střevlíkem zpět na zem a šel k dalším pastem. „Co?! Proč?! Cože jsi udělal?!“ Vykřikneme dvojhlasem společně s Petrem. „Položil jsem past na zem a šel dál.“ Odpovídá Pavel. Tvrdí nám, že byl v takovém transu, že se mu to zdálo jako naprosto normální nápad. Další pasti byly prázdné. Po návratu ke kelímku byl střevlík pryč. „To si děláš prdel?“ Opět se ozve náš dvojhlas. „Jak je to možné?“ ptáme se. „Zřejmě nebyl tak mrtví, jak na první pohled vypadal“ dodává suše Pavel. Rozryl celé okolí, ale střevlíka nenašel. Chápeme předchozí slovní výlevy a jeho celkovou náladu. Pak se zeptá na naše úspěchy. Náladu mu zvednout nemůžeme. My jsme střevlíka ani neviděli a chlubit se tak nemáme čím.

Etseri

 Nádherné místo. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Ale řeknu Vám, přes to všechno co tady zakoušíme, není to špatné. Sedět si takhle v teple, co? Poslouchat, jak ten déšť krásně bubnuje do střechy. Přestaňte s tím, no a už to přestalo!

Etseri

Ten déšť už mi leze krkem. Já mám rád, když prší, protože déšť nám houfuje lidi pod střechu. Ale ne takovejhle liják. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Pro nás jsou nejlepší přeháňky. Lidi se schovají do nejbližší hospody, já si je proklepnu, vyjde slunce a du zase jinam. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Prales. Na první pohled to vypadá úžasně.

Etseri

Potůček. Tady může běhat opravdu hodně střevlíků. Nebo taky ne.

Etseri

 Prales v okolí Etseri zklamal. Čekali jsme víc.

Chci kluky dostat z deprese a zvednout náladu v týmu. „Pavel střevlíka viděl. Takže tady jsou“ pronesu suše. Sám tomu však nevěřím. Házím na sebe opět pláštěnku. Navrhuju, abychom hledali střevlíky pod kameny u cesty a zkusili to i pod ležícím dřevem v lese. Vzpomínám na obracení klád a silnějších větví v Maďarsku, kde jsem takhle v květnu chytal nádherně barevné scheidleráky. Stejně prší a v tomto počasí nejde nic jiného dělat. Jeli jsme sem desítky kilometrů po šílených cestách. Odjet s prázdnou a nic nezkusit? To by byl hřích. V okolí auta odvaluju pár kamenů a asi pod desátým šutrákem najdu běžnější druh Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus laevilineatus Ganglbauer, 1887. Ten jsme měli v pastech i u Khasuri, jen v jiném poddruhu. Paráda. Takže ano, střevlíci tady jsou! Jiskřička naděje. To už se na mou vlnu chytají Petr s Pavlem. Jdeme dál po cestě. Hlouběji do lesa. S Pavlem se chytáme většího potoku a jdeme proti proudu. V jeho okolí je dostatek naplavených kmenů, větví a jiné dřevní hmoty. Obracíme jednu kládu vedle druhé. Zkouším nazvedávat i mech z kamenů i klád. Toho je tady více než dost. Pod ním jsou jen menší střevlíčci, myši a nejvíce hadi. Vracím se zpět k potoku a nazvedávám silnější větve. Pod jednou velkou se mi naskytne úžasný pohled. To musí být on! Chvíli strnule stojí a pak se snaží utéct a někam schovat. Velký červenomodrý střevlík s obrovskými kusadly. Volám Pavla. Ten jen smutně potvrdí.. „Ano, je to on!“ vrací se mu nešťastná vzpomínka z vybírání pastí. Mé zprdeleštěstí mě po čase opět navštívilo. Díky. Když si střevlíka prohlížím, s Pavlem plně soucítím. Je to opravdu krásný a velký druh Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992. Má dobrých pět centimetrů.

GoPro video s Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992.

Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992

Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992

Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Etseri

Etseri. To je ale pařba!

 

GoPro video z Etseri.

Přestože to zkoušíme dál a dál, úspěšní už nejsme. Tohle krásné místo tak opouštíme se smíšenými pocity. Spokojeni rozhodně nejsme. Podobných střevlíků jsme v koutku duše očekávali daleko víc. Jsme kompletně promoklí. Rozhodneme se naše neúspěchy kompenzovat dobrým jídlem. Chtěl bych napsat, že se po cestě nic zvláštního nestalo, ale lhal bych. Na jedné nenápadné benzínce, mají dobrý signál a kafe. Zastavujeme a voláme přes Skype rodině a občerstvujeme se. Po hodince se vracíme zpět k autu, které už nenastartujeme. Světla byla zapnutá. Vybitá baterie. Snažíme se někde sehnat startovací kabely. Marně. Něco takového neznají ani na benzínce. Po několika minutách u nás zastavuje kolemjedoucí mercedes. Vystoupí dva týpci v teplákovkách adidas a vůní silně připomínající legendární Pitralon. Kombinace vyhazovačů a řezníků se závislostí na přebytku bílkovin. Pokud by vám zastavil tenhle typ lidí u nás, zřejmě by se jednalo o velmi levné nájemné vrahy vaší ženy. Ti by vás z tohoto světa určitě nešikovně vyprovodili šroubovákem v krční tepně a rozřezali velmi tupou pilkou, zatím co byste ještě žili. Vyloudí křečovitý úsměv. Bez zbytečných keců nabízí okamžitou pomoc. Po vysvětlení problému tvrdí, že startovací kabely sice nemají, ale údajně pomůžou. Přistaví mercedes a vytahují z kufru starou dvojlinku, kterou vytrhli někde ze zdi. K čemu ji vozí v autě, si nechci domýšlet. Stopy krve vidět nejsou. Celou tuhle akci doprovází jejich posměšky směřující k autům s automatem. Nahazujeme motor a po krátké konverzaci o českém pivu (jak jinak) naši zachránci odjíždí. Pak se vracíme vyspat do našeho chlívečku v Rikoti Passu. Tam ještě před usnutím vytrhneme se zdi kus dvojlinky. Zkušenosti jsou k nezaplacení. Teď už máme startovací kabely.

Toma Mociquli Church

Toma Mociquli Church. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Ráno je počasí lepší, ale věci zůstávají přesto mokré. Zdá se nám, že náladu by mohla zvednout noc v nějaké budově s okny a dveřmi. Může to být příjemná změna. Pokud bychom promokli i dnes, mnoho suchých věcí nám už nezůstane. Možná by to chtělo i koupel. Petr opět prohodí něco o koupání v řece, ale nebereme ho vážně. Při vzpomínce se mně na moment opět zastaví srdce. I přes naše velké nadšení pro věc, se nám dlouho nedaří najít nějaký hotel či penzion. Míříme k většímu Borjomi, kde bude určitě větší šance. Jeden obhlížíme. Poté co zjistíme cenu a ujistíme se, že to není koupě, ale přespání, nezmůžeme se ani na úsměv. Pan majitel viditelně neodhadl naši finanční situaci. Zastavujeme také na místě, kde Petr našel Proceruse. Po těchto deštivých dnech by něco mohlo lozit. Šneků je tady dost. Shodneme se na tom, že večer zkusíme poškádlit lovecké štěstí. Chvíli procházíme okolí, ale nic zajímavého tady není. Dokonce i krásně rozkvetlý hloh přilákal pouze několik drobných tesaříků Obrium brunneum (Fabricius, 1792), jinak naprosto nic. 

Bakuriani

Bakuriani - ბაკურიანი

Bakuriani

Bakuriani je výletním místem v gruzínském kraji Samcche-Džavachetii.

Bakuriani

Bakuriani leží v nadmořské výšce 1700 m na severním svahu Trialetského hřbetu v Malém Kavkazu.

Bakuriani

Já momentálně dřepím v menší nadmořské výšce. Bakuriani je ale ještě níž.

Bakuriani

Bakuriani. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín ...

Přesunujeme se až za Borjomi do nenápadného městečka Tsaghveri, kde nás zaujme malinký domeček rustikálního stylu. Paní domácí nabízí skvělou cenu, skládáme drobnou zálohu a domlouváme se na podvečerním příjezdu. V blízkosti se rozléhá Bakuriani, což je velké a známé lyžařské středisko. Tam, jak doufáme, můžou být nějaké druhy rodu Dorcadion. Počasí nám zatím přeje a vypadá to na nádherný den. Za chvíli jsme na parkovišti pod lanovkami. Po letmé prohlídce terénu je jasné, že se výšlapu nevyhneme a den bude opět náročný. Ta nepříhodnější místa, kde by nějací Dorcadioni mohli běhat, se nachází o pár stovek výškových metrů nad námi. Lanovka prochází letní rekonstrukcí. Takže žádné cheatování nebude. Samozřejmě. No nic. Vzhůru, teď. Dáváme si rozchod. Svah, který si vybírám k výstupu, není nejlepší volbou. Z dálky se zdál téměř holý. Bohužel, jak se ukazuje, to co mám za hlínu, je pouze slehlá suchá tráva. Navíc pěkně dlouhá. Bořím se po kolena a výstup na hřeben, kde tráva řídne, je nekonečný. Jakmile se ztrácí tento bujný porost, je výstup opravdu snadnější. Konečně se dostávám k prvním okrajům sněhových polí. Ty jsou ale ve stínu a tak musím ještě výš. Teprve na hřebenu se sluníčko opírá do ledových jazyků.

Bakuriani

Bakuriani je dokonce považováno za hlavní středisko zimních sportů v Gruzii. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Bakuriani Bakuriani

Zřejmě i pro svou snadnou dostupnost. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Bakuriani

V létě je pak Bakuriani oblíbeným turistickým místem.

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806.

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806.

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806

Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806.

Bakuriani

Svahy vypadají luxusně. Může tady být dobré svezení. Bakuriani.

Bakuriani

Teď už je to spíš na tričko. Bakuriani.

Bakuriani

 V Bakuriani je i botanická zahrada, která má rozlohu 17 ha. Je zde na 1.200 druhů alpských rostlin z různých oblastí Kavkazu, na 300 rostlin z Asie a 66 různých kavkazských stromů. Foto Petr Jelínek (upraveno).

GoPro video z Bakuriani.

Tající sněhové jazyky tady tvoří zajímavý biotop, lákající zajímavé druhy hmyzu. Prvně si všímám velkého množství kusů střevlíka druhu Zabrus (Eutroctes) aurichalceus aurichalceus M. F. Adams, 1817. Někteří jsou modří, jiní zase spíše zelení či hnědě fialoví. Pobíhají v místech, kde sníh teprve roztává a tvoří promočenou půdu. Najdu taky zajímavou krovku nějakého Carabuse. Ta je hustě tečkovaně perforovaná a vypadá opravdu božsky. Říkám si, že by bylo úžasné na tohoto krasavce natrefit. Nestihnu si ani domyslet, jak by mohl vypadat kompletní střevlík a už si to po trávě peláší právě tento frajer. Je to druh Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806. Na krovkách má protlačené jamky jako golfový míček. Vypadá to opravdu esteticky. Posunuju se stále více nahoru. Dalším zajímavým druhem Carabuse, kterého po cestě potkávám je drobný Carabus (Tomocarabus) decolor Fischer, 1823. Mám co dělat, abych ho nepřehlédnul. Je to opravdu jeden z nejmenších Carabusů. Dostávám se až na hřeben, do kterého se právě naplno opírá slunce. Výhledy jsou více než úžasné. Až sem jde vidět zasněžený Velký Kavkaz a na jihu vykukuje příhraniční pohoří s Tureckem a Arménií. Jako na dlani se pak v údolí rozprostírá Bakuriani. Hory jsou krásné. Pořizuji několik povinných fotografií pro rodinu, aby věřili, že jsem se čtrnáct dnů neflákal někde v hampejzu. Poté už rekognoskuju terén, hópnu na všechny čtyři a jdu makat. Pobíhá tady tesařík druhu Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838. Krásný brouk, jehož černobílé a silně lesklé krovky se v trávě třpytí jako drahokamy. Je jich tady plno, ale i tak se těžce hledají. Hřeben je rozlehlý a drobní tesaříci se před sluncem spíše schovávají v trávě. Po deštivém dnu je to balzám na duši. Sluníčko pálící za krkem, pobíhající dorcadioni a božský klid. To mě opět dobíjí na další postup po hřebenu. Dalo by se tady chodit dlouhé hodiny. Čas je ale neúprosný. Musíme se ubytovat a připravit na večer. Den bude ještě dlouhý.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838

Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838.

Bakuriani

Bakuriani leží v Bakuriánské sníženině tvořící kalderu. Půdu zde tvoří láva vulkánu Mušeri. Klima je relativně vlhké. Léto je dlouhé a teplé, zima studená. Od listopadu napadne až 64 cm sněhu. 

Bakuriani

Kolem Bakuriani probíhá ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Jelikož v oblasti je zvýšené riziko zemětřesení, je trasa ropovodu předmětem kritiky ochránců přírody.

Bakuriani

 Průměrná roční teplota je 4,3 °C. V lednu je průměrná teplota -7,3 °C, v srpnu 15 °C. Průměrné roční srážky jsou 734 mm. Nejvyšší horou oblasti je Kochta (2255 m n. m.).

GoPro video. Zabrus (Eutroctes) aurichalceus aurichalceus M. F. Adams, 1817.

Vybíráme nejlepší pokoj v naší dočasné chaloupce. Nechybí balkónek s výhledem na něco, co připomíná zahradu. Slova jako norma, revize, bezpečnost a předpisy sem z EU ještě nedorazili. Šťastná to země. Můžeme se tak kochat krásou zajímavě řešených technických vychytávek. Balkón drží spíše silou vůle, odpad z dalšího patra je řešen externě po fasádě, plynové trubky od kotle raději nezkoumáme a dětské hřiště na zahradě je noční můrou každé starostlivé matky. Jde také vidět, že tady nejsou zvyklý na půjčky a hypotéky. Buduje se z materiálu, který je zrovna po ruce. Přesto je interiér celého penziónku velmi příjemný a útulný. Jako u babičky. Naše přítomnost však okamžitě znehodnotí nemovitost na neprodejnou. Boty necháváme raději mimo ložnici a mokré věci sušíme všude, kde se dá. Paní domácí zapálí i krb ve společenské místnosti a k večeři přinese gruzínskou specialitu - chinkali. Něco jako ravioly s mletým masem. Ochucené pouze solí a pepřem. Navíc dostáváme ještě misku s pepřem, na namáčení. Gruzínci jsou viditelně ostří hoši. Dobrůtka se jí bez omáčky pouze rukama, tak aby vám nevytekla šťáva z mletého masa. Nepřítomnost příboru nám rozhodně nevadí. Už ani nevíme, jak vypadá. Prej, že pokud chinkali jíte správně a šťáva vám nevytéká, pozná se, jak dobře líbáte. Já byl omastkem zasraný až po kolena. Chvíli odpočíváme a těsně po setmění vyjíždíme na další lov.

Borjomi

Borjomi.  Je známé svou minerální vodou Bordžomi, jež zaujímá první místo v exportu Gruzie a je oblíbená v zemích bývalého Sovětského svazu. 

Morimus verecundus (Faldermann, 1836)

Morimus verecundus (Faldermann, 1836).

Morimus verecundus (Faldermann, 1836)

Morimus verecundus (Faldermann, 1836). Foto Pavel Jelínak (upraveno).

GoPro video. Noční lov druhu Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Vracíme se zpět k Borjomi. Lehce mrholí a tak věříme, že budou lozit šneci. A skutečně. Louka a její blízké okolí je jimi přeplněno. Motám se ve vyšší trávě, kde je jich tolik, že pode mnou občas nějaký křupne. Tam, kde je potrava, bude i predátor. Koukáme i kolem silnice v odtokových žlabech, ve kterých občas nějaký střevlík uvízne v honbě za potravou. Netrvá to nijak dlouho a zahlédnu něco, co se mi vryje do hlavy na hodně dlouho. Obrovská samice druhu Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844, si pochutnává na právě uloveném šnekovi. Je velká jako má dlaň a i teď v noci, nádherně modrozeleně září. Vůbec ji nezajímám. Když ji poprvé vezmu do ruky, počítám s obrannou reakcí, počínám si tak velmi opatrně. Jen těsně mě mine dávka obranného sekretu. Tato páchnoucí tekutina dokáže způsobit v očích pěknou bolest a to už od malých zástupců rodu Carabus. Nedokážu si představit, jak moc musí pálit plná dávka velkého Proceruse. Brouci se většinou trefí přesně do očí. Dokonalé zvíře. Má radost nezná konce. Konečně můžu splatit dluh Petrovi a vrátit mu zapůjčený kus. Mám svého prvního Procera. Noc teprve začíná. Bloumám čelovkou v lese i v okolí silnice. Záře přiláká omladinu z hospůdky, která se nachází přes cestu. Melou cosi v gruzínštině. Moc si nepokecáme, tak po chvíli odchází. Pravdou je, že můj halogen na hlavě moc nenápadný není. Mám strach, abych neoslnil nějakého řidiče na silnici. Pes přivázaný u hospody štěká jako o život. Další kus zahlédnu za chvíli. Snaží se vyšplhat v prudkém svahu od silnice zpět na louku. Uvízl však pod převisem mezi kořeny stromu. Zdá se, že dnes nebude špatný den. Výrostci jsou zpět. Zdá se, že bude problém. Předhazují mně nějakou dívčinu. Možná bude noc ještě lepší, než jsem doufal. Aha, tak ne. Je to něco jako tlumočnice. Našli někoho, kdo umí anglicky. Z něčeho co připomíná angličtinu pochopím, že nabízí pomoc v hledání. Mají strach, že jsem něco ztratil. Lidi jsou tady prostě všímaví a překvapivě ochotní. U nás bych dostal maximálně přes držku. Něčím co angličtinu určitě nepřipomíná, jim vysvětluji, že sbírám brouky. Až utichne nechápající smích, vytahuji z kapsy bundy samici Proceruse. Zřejmě jsem se nezmínil, že nemám nic, do čeho by se takový Procerus vešel. Tak jsem brouky ubytoval v kapse mé goretexové bundy. Vzduchem zavane nepříjemná vůně obranného sekretu. Z hloučku se krom obdivných reakcí, ozve i nějaké citoslovce bolesti. Zřejmě se střevlík tentokrát trefil. Někteří pokyvují hlavou na znamení, že brouka znají. Zřejmě ho tady hážou slepicím a potkávají ho na každém kroku. Po krátké konverzaci a ujištění, že je opravdu nebudu jíst, mně popřejí úspěšný lov a jdou zpět chlastat. Po tomto společenském zážitku najdu ještě další kus na louce. Lze prohlásit, že lov je opravdu úspěšný. Kluci uznávají, že tohle místo nebude špatné a nic nepokazíme, když se sem vrátíme i některý další večer. Když odcházím z lokality a prodírám se pod rozkvetlý hlohem, na světlo čelovky mně přiletí ještě Morimus verecundus (Faldermann, 1836). Krásný a náročný večer. Vidina teplé sprchy a spaní v hotelu je příjemná.

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844.

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844.

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844.

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844

Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844.

Borjomi

Město Borjomi kandidovalo spolu s Bakuriani na uspořádání Zimních olympijských her v roce 2014. Foto Pavel Jelínek (upraveno).

Máme za sebou konečně kvalitní spánek. Vstávat se nám nechce a tak si ráno přispíme. Dokoupíme nějaké zásoby v místním skromném obchůdku a přemýšlíme co s načatým dnem. Zastavujeme opět u Borjomi. Po nočním deštíku vykukuje slunce a ohřívá promáčený porost. Brouci se snaží dostat na osluněná místa na nejvyšších místech rostlin. Bodláky u silnice jsou plné známých tesaříků Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894, kterým stačí pár paprsků, aby se stali nedostižitelnými. Musíme být rychlí. Než se brouci ohřejí na provozní teplotu, máme šanci. Jdou posbírat jako maliny. Krom předchozího tesaříka je tady i větší příbuzný druh Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883. Ten mně dělá radost. Je jich tady hodně a nejsou ještě tak ostražití. Jejich sběr je tak velmi snadný, přestože se vyhřívají na pichlavých bodlácích. V okolí ještě nacházíme rostlinky obsypané u nás běžným druhem Phytoecia (Opsilia) caerulescens (Scopoli, 1763)

Borjomi

 Právě s Bakuriani je město spojeno úzkorozchodnou dráhou Bordžomi - Bakuriani. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Borjomi

Život tady není lehký. Borjomi. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Tsagveri

Tsagveri žije pomalu. Není kam spěchat. Foto Petr Jelínek (upraveno).

 Tsagveri

Pěkně vítám, paňstvo. Mé jméno je Sup. Jsme pevně přesvědčen, že se ubytujete v mém hotelu. Jinej hotel tady není. Trojka štěnice, dvojka bez štěnic, jednička bez štěnic a s ramínkama. Tsaghveri. Foto Petr Jelínek (upraveno).

GoPro video z pěkného ubytování v Tsaghveri.

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883

 Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883

Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883.

Phytoecia (Opsilia) caerulescens (Scopoli, 1763)

Phytoecia (Opsilia) caerulescens (Scopoli, 1763).

Den vypadá opět slunečně a tak se přesuneme opět do hor. Míříme do Adžárské autonomní republiky. Konkrétně chceme prozkoumat vysokohorský průsmyk Goderdzi Pass v blízkosti tureckých hranic. Cesta je to náročná a zdlouhavá. Kvalita horské silničky, která nás vede až nahoru, není ovšem tak mizerná jak čekáme. Je hodně často využívána k překonání Arménské vysočiny a návštěvě Turecka. Nahoře se rozprostírá sezónně obývaná vesnice kočovníků, kteří své domy na zimu opouštějí  a vydávají se s dobytkem do údolí. Místo je kouzelné. Vrací nás v čase o několik desítek let zpět. Skromné chalupy stlučené ze všeho co bylo zrovna po ruce, nepůsobí zrovna betelně. U domů se nachází malá oplocená políčka, vyčištěné od všude přítomných kamenů. Drsné místo. Některé domy vypadají opuštěně už po několik let. V některých už se bydlí. Sníh v této nadmořské výšce teprve ustupuje. Je časné jaro. Hodím na sebe zimní bundu a jdu prozkoumat okolí. Teplo teda není. Netrvá tak dlouho zjistit, že u sněhových polí se nenachází vůbec nic. Chtělo by to ještě nějaký týden. Možná trochu slunečnější počasí. Nakonec najdu jen několik drobných střevlíčků. Kluci jsou na tom podobně. Nehodláme se tady proto zdržovat moc dlouho. Uděláme několik fotek a hrneme to zpět do civilizace. Kdoví jak to tady bude vypadat za pár let. Má tady vyrůst nové lyžařské středisko. Což změní ráz a kouzlo tohoto místa k nepoznání. Možná ještě budeme vzpomínat.

Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Kde to sakra jsem? Kam jsem se to sakra zase dostal? Jsem princ Drsoň. Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Není to pocestný? Je to pocestný! Hej, hola, dobrý člověče! Neboj se a pojď sem. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Nu, příteli, ostych stranou. Nedbej na to, žže jsem královského rodu, a směle odpověz. Kudy vede cesta k princezně Zlatovlásce? Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Starosti těchto lidí jsou viditelně jiné, než ty naše. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Nové lyžařské středisko už nebude mít takové kouzlo. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Jednoduché a účelné. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Adventní kalendář z plechu. Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

... a přišlo jaro ... Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Ale bylo tam krásně. Goderdzi Pass

Goderdzi Pass

Goderdzi Pass trochu šířeji. Foto Pavel Jelínek (upraveno).

Goderdzi Pass

Mají zavřeno ... ale byla tam malá cedulka "přijdu hned" ...  tak čekáme. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Cestování v čase. Goderdzi Pass.

Goderdzi Pass

Vždy jsem chtěl mít malý domeček se zahrádkou. Goderdzi Pass.

Video GoPro a Goderdzi Pass.

Už stihneme pouze ještě jeden noční lov Procerů. Opět si nemůžu stěžovat. Daří se mi. Poblíž louky nacházím pár kousků tohoto velikána. Překvapením ještě není konec. Nechtěl jsem nechávat nic náhodě a pojistil jsem si lov těchto krasavců jednou pastí, kam jsem nadrtil šneky s pivem. Večer tak končím nádherným pohledem na kelímek s chycenou samicí a samcem Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844. Lov těchto brouků se mi opravdu líbí.

Gori

Gori. Jedno z nejzajímavějších míst, které jsem v Gruzii navštívil.

Nastal poslední náš den v Gruzii. Uteklo to. Chceme se přiblížit k Tbilisi. Cestou zkoušíme poslední návštěvu v Gori. Je to neskutečné, ale počasí je naprosto stejné, jako po dobu našich předešlých návštěv. Silný vítr a polojasná obloha. Spíše zamračená. Zdá se, že tady jiné počasí ani nebývá. Chceme si vzít několik rostlinek druhu Trinia sp. na dochov tesaříka Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837. Roste tady všude a zdá se, že málokterá není napadena tímto zajímavým tesaříkem. Jsem trochu skeptický k tomuto způsobu získávání tesaříků. Ne že by to nešlo. Nejde to jen mně. Nikdy se nevydržím tak dlouho starat o kvalitní prostředí pro vývoj larev. Naberu pár snopečků rostlinek a u trhání zkouším i klasické sbírání. Hledání v půdě při kytkách. Daří se více než dost. Za chvíli najdu několik kousků tohoto nenápadného druhu. Dokonce i kopulující párek. Zdá se, že jsou tady brouci pořád, jen v tomto počasí prostě žijí více skrytě, než jinde kde slunce nepřetržitě vyhřívá stráně. V dálce se začínají kupit mraky a vypadá to, že sprchne. Kluci pilně chystají snopečky Trinií. Zvláště Petr vypadá jako babka kořenářka a mohl by z fleku otevřít živnost někde na předměstí Tbilisi. Prodej bylinek „U Petra“. Jak tomu bývá, před bouřkou je největší klid. Na chvíli vysvitne sluníčko a já vlastně poprvé ze všech našich návštěv Gori šplhám až nahoru na hřeben. Snad jen proto, abych si užil naposled výhled na toto zajímavé a přitom nehostinné místo.

 Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Trinia sp.  a Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837.

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837.

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837.

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837. Foto Pavel Jelínek (upraveno).

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837. Foto Petr Jelínek (upraveno).

Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837

Petr už má zbaleno. Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837. Foto Pavel Jelínek (upraveno).

Gori

Gori je opravdu hodně dobré místo na tesaříky.

Gori

Gori. Krasců tady bylo také hodně. Vyhřívali se na holých místech. Mezi nimi pobíhaly kodulky.

Gori

Gori. Pohled z hřebene dolů na město.

Po cestě snad automaticky koukám po živných rostlinách všemožných druhů, které by se tady mohly vyskytovat. V jednom terénním zářezu se mně podaří vykoukat Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889) na jedné z živných kytek. Další kousek smýknu v letu až skoro na hřebenu. Bouřkové mraky se drží stále opodál a slunce začíná pálit. Vypadá to velice dobře. V místech terénních nerovností se nachází místa skrytá silnému větru. Tady dokonce tesaříci čile poletují. Nejvíce samozřejmě Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894. Při náhodném smýkání mně v síťce uvíznou druhy jako Phytoecia (Phytoecia) virgula (Charpentier, 1825), Phytoecia (Phytoecia) pustulata (Schrank, 1776) a dokonce i Glaphyra kiesenwetteri ssp. hircus (Abeille de Perrin, 1881). Největší radost mám pak z uloveného kousku nádherného druhu Phytoecia (Helladia) diademata Faldermann, 1837. Na hřebenu se i v silném větru vyhřívá spoustu kusů Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014 a mezi nimi pobíhají příbuzní tesaříci Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873. Vítr sílí a ve vzduchu jde už cítit déšť. Na svahu pode mnou vidím, že roste několik chrp. Slezu proto níže pod hřeben, abych si je prohlédnul. Paráda! Téměř na každém květu je kousek nově popsaného tesaříka Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016. I v Gori může být krásně. Myslím, že tyhle kopce ještě skrývají mnohá tajemství. Bohužel už nemám čas je objevovat. Alespoň ne letos. Dopadají první kapky a já scházím dolů k autu. Poslední pořádný lov v Gruzii. Zůstanou jen vzpomínky.

Gori 

Gori. Hřeben.

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889).

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889).

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889).

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)

Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889).

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016.

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016

Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016.

V deset hodin večer předáváme na letišti auto. Máme před sebou nekonečné čekání na odlet. V noci pak opouštíme Gruzii. Co říci závěrem dalším zájemcům o návštěvu této země? Musím konstatovat, že Gruzie je země naprosto bezpečná a pohodová. Když si zpětně promítnu celou výpravu, musím konstatovat, že nejnebezpečnější místo naší výpravy byla Praha – Florenc. Kde je na můj vkus značně velká koncentrace různých divnolidí. K pocitu bezpečnosti přispívá i velká koncentrace policejních vozů. Tolik policejních aut co jsme potkali v Gruzii, by nezničil ani Simír Gerchán ve všech dílech Kobry 11. Vesměs všude potkáváte policii. Ve městě i na venkově. Jelikož nebuzerují, ale dohlíží a zřejmě i chrání, cizinci to dodává pocit bezpečí. Prostě pokud by se něco posralo, stačí pět minut čekat na silnici a určitě by tudy projelo minimálně jedno policejní auto. Země se zdá velmi chudobná a zdevastovaná. Pozůstatky sovětské nadvlády jsou všude znát. Desítky opuštěných průmyslových staveb a továren po pádu SSSR působí smutně až depresivně. Do doby než navštívíte Tbilisi. To je snad jiný stát. Tady jsem se cítil jako poslední lůza. Pocitově je venkov takový typický průjezd Rumunskem. Dobytek pobíhá všude. Silnice jsou typicky balkánské. Pokud vystoupíte z auta, na 99% stoupnete do kobylince, kravince či jiného exkrementu domestikovaného zvířectva. Pokud mám například Chorvatsko spojené s vůní borovic a moře, Gruzii budu mít spojenou s vůní hnoje. Obyvatelé jsou na první pohled divní. Na druhý také. Nikdy jsem nepoznal, jestli se na mně dotyčný člověk usmívá, nebo mě chce zabít. Jediného úsměvu jsem se za celou dobu dočkal od mladé prodavačky v Khashuri. Ale nic erotického to nebylo. Mimochodem. Být mou manželkou, je Gruzie jedinou zemí, kam bych sebe pustil na pánskou jízdu. I po téměř dvaceti dnech v pustině, jsem ani jedním očkem o na ženu nezavadil. Za prvé si nejste většinou jisti, zda se skutečně jedná o ženu. A za druhé si vlastně nikdy nejste jisti, zda jde skutečně o ženu. Obecně na vás všichni obyvatelé divně čumí. Jsou podezíraví. Vzhledem k historickým událostem se není čemu divit. Zřejmě i náš sovětský vzhled jim na klidu určitě nepřidával. Až na třetí pohled zjistíte, že lidi jsou to milí a až neskutečně ochotní. Nedej bože když zjistí, že pocházíte z Československa. Podle nich ze státu, odkud pochází nejlepší pivo na světě. To tak nějak zjihnou. Nezaměstnanost zde neexistuje. O půlnoci potkáte na ulici zametače při pilné práci. Tu zase parta dvanácti důchodců natírá svodidla někde na silnici, kterou ani podrobná sovětská mapa nezná. Nejlepším zaměstnáním je zřejmě místo v armádě či policii, kde se na množství lidí nešetří. Hodně tak potkáváte mladé kadety z vojenských či policejních škol. Pravoslavné křesťanství je zde velmi dominantní. Všude jsou vidět kříže. Podél cest, ve městech, na kopcích. Kopec bez kříže znamená jen to, že je zřejmě kříž v opravě, nebo nejde vidět. Jízda autem je zde povinnost. Cena 17 Kč za litr k tomu vybízí. Přesto není vlastnictví vozidla běžnou záležitostí. Jízdu veřejným dopravním prostředkem bych rozhodně nedoporučoval. Páteřní síť veřejné dopravy tvoří tzv. maršrutky. Jsou to minibusy různého stáří a pochybného technického stavu. Jezdí po více či méně předvídatelné trase v už méně předvídatelných časech. Zastávky neexistují. Stačí stát na trase a mávat. Popřípadě alespoň vypadat tak, že někam jedete. Co je však jisté, určitě nepojedete v poloprázdném minibuse. Řidiči jezdí s přeplněnými maršrutkami jako prasata a běžným obrázkem je odstavený minibus a zvracející cestující v příkopě. Cestování zapůjčeným autem je také zážitek. Když si zvyknete na všude postávající dobytek, musíte si zvyknout, že na dvouproudé silnici se vedle sebe běžně míjí tři až čtyři vozidla. Aby předcházeli tomu, že předjíždějící auto přehlédnete, tak zatroubí. Je to bezpečné a funguje to. Stav vozovky je nepředvídatelný. Čtyřkolka je zde určitě jediná správná volba. I obchvat v okolí Tbilisi byl pro terénní vůz oříškem. Zvlněný asfalt tak, že se za vlnou ztratíte a zlomy, kde zůstal viset na břiše i kamion hovoří určitě dost výmluvně. Je asi dost velké štěstí, že jsme téměř 6000 km zvládli jen s jedním defektem. Samostatnou kapitolou je dobytek a jiné zvířectvo na silnicích. Krávy, koně, ovce, kozy, prasata, psi, slepice, kachny … to vše potkáváte na silnicích všech typů tak často, že si po pár dnech zvyknete. Ba co víc. Uvědomíte si, že je to přesně ten prvek, který na českých silnicích prostě chybí. Všechen ten šrumec zvířectva na silnicích, nepředvídatelnost řidičů a neutěšený stav místních komunikací skrývající mnohá překvapení. To vše jsou esence, které do sebe zapadají a působí lépe než retardéry či jiné spomalovací prvky. Nakonec jsme projezdili Gruzii téměř celou a při tomto provozu viděli pouze jednu nehodu. Motto místního řidiče je: „Furt ve střehu“. Při ceně 17 Kč za litr benzínu se každopádně jízda autem opravdu vyplatí. Priority lidí na venkově jsou zřejmě jasné. Vlastnit co nejvíce dobytka. Auto jiné značky než mercedes, není plnohodnotné auto. Tranzit značky mercedes, lze pokládat za hodně plnohodnotné auto. Auto vezmou jednou denně na myčku. Dům může padat na hlavu, ale pomník na hřbitově musí být mramorový a osázený zlatem. Když nepracuji, sedím či stojím před domem a čumím na projíždějící auta. Pokud někam jedu, tak jedině v kvádru po dědovi a s igelitkou. Brána od domu je nejdůležitější částí obydlí. Na té se rozhodně nešetří. Všude je venku spoustu lidí. I přesto, že mobily a volání je tady velmi lené, lidé se scházejí před domy a povídají si. Hodně často hrají venku karty a jiné hry. Samozřejmě u toho chlastají. Děti si nehrají na mobilech a nečumí na televizi. Čumí na vás když projíždíte. Čumění je tady národní sport. To neříkám nijak ve zlém. Prostě jsou zvídaví a taky nedůvěřiví. Pod jejich nepřístupným zjevem se pak skrývá většinou neuvěřitelná srdečnost. Určitě se do Gruzie zajeďte. Pokud pojedete za brouky, tak nezapomeňte, že je to země náročná na změny počasí a ovlivněná okolními velehorami. Může vám klidně čtrnáct dnů v kuse pršet. Velké výškové rozdíly, ale nabízí velkou druhovou pestrost na malém prostoru. Takže zklamaní nebudete. Každopádně tady není tak snadné sbírání jako např. někde ve středomoří. Pokud budete na tohle připraveni, užijete si Gruzii stejně jako já. Zůstávají jen příjemné vzpomínky. Rád se sem vrátím. 

Domů

მშვიდობით!

 

Seznam chytaných druhů (Cerambycidae a Carabus) 

  1. Agapanthia (Epoptes) dahli nitidipennis Holzschuh, 1984
  2. Agapanthia (Epoptes) lederi Ganglbauer, 1883
  3. Agapanthia (Smaragdula) persicola Reitter, 1894
  4. Dorcadion (Cribridorcadion) striolatum Kraatz, 1873
  5. Dorcadion (Cribridorcadion) auratum Tournier, 1872
  6. Dorcadion (Cribridorcadion) mniszechi georgianum Lazarev, 2014
  7. Dorcadion (Cribridorcadion) niveisparsum Thomson, 1865
  8. Dorcadion (Cribridorcadion) sulcipenne paki (Danilevsky, 2014)
  9. Dorcadion (Cribridorcadion) nitidum Motschulsky, 1838
  10. Phytoecia (Cardoria) scutellata (Fabricius, 1792)
  11. Phytoecia (Phytoecia) virgula (Charpentier, 1825)
  12. Phytoecia (Phytoecia) pustulata (Schrank, 1776)
  13. Phytoecia (Phytoecia) caerulea caerulea (Scopoli, 1772)
  14. Phytoecia (Phytoecia) pubescens Pic, 1895
  15. Phytoecia (Phytoecia) rufipes rufipes (Olivier, 1795)
  16. Phytoecia (Musaria) puncticollis puncticollis Faldermann, 1837
  17. Phytoecia (Musaria) faldermanni Faldermann, 1837
  18. Phytoecia (Helladia) diademata Faldermann, 1837
  19. Phytoecia (Helladia) armeniaca Frivaldszky, 1878
  20. Phytoecia (Helladia) pretiosa pretiosa Faldermann, 1837
  21. Phytoecia (Helladia) humeralis (Waltl, 1828)
  22. Phytoecia (Helladia) millefolii millefolii (Adams, 1817)
  23. Phytoecia (Pilemia) hirsutula hirsutula (Frölich, 1793)
  24. Phytoecia (Coptosiella) antoniae (Reitter, 1889)
  25. Phytoecia (Opsilia) caerulescens (Scopoli, 1763)
  26. Mallosia galinae Danilevsky, 1990
  27. Cortodera goriensis Danilevsky & Hodek, 2016
  28. Glaphyra kiesenwetteri ssp. hircus (Abeille de Perrin, 1881)
  29. Morimus verecundus (Faldermann, 1836)
  30. Obrium brunneum (Fabricius, 1792)
  31. Rhamnusium bicolor testaceipenne Pic, 1897
  32. Alosterna tabacicolor ssp. subvittata (Reitter,1885)
  33. Cerambyx scopolii Fuesslins, 1775
  34. Dinoptera collaris (Linnaeus, 1758)
  35. Fallacia elegans (Faldermann, 1837)
  36. Leptorhabdium caucasicum Kraatz, 1879
  37. Paraclytus sexguttatus (Adams, 1817)
  38. Tetrops gilvipes efetovi Lazarev, 2012
  39. Cartallum ebulinum (Linnaeus, 1767)
  40. Clytus rhamni temesiensis (Germar, 1824)
  41. Molorchus monticola Plavilstshikov, 1931
  42. Anaglyptus simplicicornis Reitter, 1906
  43. Anoplodera rufipes ventralis Heyden, 1886
  44. Stenocorus quercus aureopubens Pic, 1908
  45. Stenurella nigra maesta Danilevsky, 2013
  46. Rhagium (Megarhagium) fasciculatum Faldermann, 1837
Carabus (Mimocarabus) maurus maurus (Adams, 1817) 
Carabus (Neoplectes) ibericus imereticus Retezar, 2011
Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus subincatenatus Kraatz, 1878 
Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus laevilineatus Ganglbauer, 1887 
Carabus (Sphodristocarabus) armeniacus pseudoarmeniacus Breuning, 1934 
Carabus (Megodontus) septemcarinatus septemcarinatus Motschulsky, 1840 
Carabus (Tribax) puschkini kolenatii Chaudoir, 1846 
Carabus (Procerus) scabrosus colchicus Motschulsky, 1844 
Carabus (Sphodristocarabus) hollbergi hollbergi Mannerheim, 1827 
Carabus (Neoplectes) mellyi martviliensis Retezár & Djavelidze, 1992                 
Carabus (Oreocarabus) cribratus cribratus Quinsel, 1806 
Carabus (Tomocarabus) decolor Fischer, 1823